Ve stínu vlka

13. (AKTUALIZOVÁNO)

Byla jsem znovu ve stínovém lese. Stíny se proháněly korunami stromů. Byla jsem nějak lehká. Natáhla jsem své ruce před sebe. Stejně jako minule i nyní byly prsty zakončeny dlouhými drápy. Tentokrát ale byly průsvitné.

Rozhlédla jsem se. Něco bylo jiné. Cítila jsem se tu klidněji než předtím. I krajina nebyla tak temná. Připomínalo mi to chvíli před svítáním. Ale nebyl jsem si jistá, jestli něco tak krásného existuje na tomto děsivém místě.

Nebyly tu tentokrát ani žádné mrtvoly. Posadila jsem se na mechový koberec pokrývající půdu lesa. Začala jsem přemýšlet, jak jsem se sem zase dostala. Připadalo mi, že všechny vzpomínky jsou jako by za tmavými černým závodem. Po chvíle úsilí se mi konečně začaly vybavovat záblesky. Praskliny v ledu, žlutě planoucí oči, vytí, otřesy, strach, padající kusy ledu, výkřiky bolesti. To bylo vše. To málo mi ale stačilo k uvědomění, že jsem mrtvá. Nebo ne?

Zdálo se mi, že celý les bledne. Zamrkala jsem, nezdálo se mi to. Les se opravdu vytrácel. Co to? Že by- nestihla jsem myšlenku dokončit. Les zmizel.

Zůstala jsem sama, zmatená. Začala jsem vnímat ostrou bolest po celém těle. Připadalo mi, že hořím zaživa. Tak moc to bolelo.

Víčka se mi zachvěla, ale neotevřela se. Rty se mi zachvěly. Chtěla jsem vykřiknout bolestí, z úst mi však nevyšla ani hláska. Nepatrně jsem sebou cukla, když se něco studeného dotklo mého čela. Konečně se mi povedlo z úst vypustit bolestivé zamručení. Studená věc z mého čela konečně zmizela. Nemohla jsem se hýbat. Byla jsem pod něčím uvězněná.

Znovu jsem se pokusila otevřít oči, neúspěšně. Ale nevzdávala jsem se. Po chvíli usilovného vypětí sil se mi to konečně podařilo. Nosní dírky se mi rozšířily. Vytřeštila jsem oči. Nade mnou se skláněla dívka.

Kdyby mi zbyly ještě nějaké síly, vyjekla bych a snažila se dostat z jejího dosahu. Všechno uvnitř mě křičelo, ať uteču. Já ale nemohla.

Upírala na mě černé oči s podtónem žluté. Její oči, lemované hustými řasami, ostře kontrastovaly s bledostí její pleti. Její bezbarvé rty odhalily řadu oslnivě bílých, ale nebezpečně ostrých zubů v širokém úsměvu.

„Už otevřela oči!" zakřičela.

Zmateně jsem zamrkala. Ke komu to mluví? Je tu snad ještě někdo další? Chtěla jsem se rozhlédnout, ale ostrá bolest mě stravovala jako oheň dřevo. Nemohla jsem se hnout. Znovu jsem se zahlédla na dívku sklánějící se nade mnou. Tipovala jsem, že je o něco málo mladší než já. Vlasy měla střižené po ramena. Připomínaly mi tekutý karamel s odlesky zlaté. Byla drobné postavy, celkově působila nenápadně.

Začala jsem si všímat detailů. Na krku měla nenápadné tetování růže. Kolem ní byly šlahouny s trny a v nich byly ptáci, kteří se snažili vyprostit ze spárů trnitých úponků.

Z podrobného zkoumání tetování mě vytrhl výkřik. Chtěla jsem se otočit, ale bolest to nedovolovala. Zasténala jsem. Upřela na mě oči.

„To bych nezkoušela. Ještě se to zhorší!" varovala mě.

„Tak mi pomoz!" zašeptala jsem prosebně.

Zavrtěla hlavou. Dřepla si ke mně a pohladila mě po rameni.

„Ještě chviličku vydrž. Mezitím mi pověz, co se tady stalo? Dorazili jsme, až po tom, co se tohle zhroutilo," rozmáchla se rukou.

V krku jsem měla sucho. Kus ledu, kterým jsem byl přišpendlená k zemi, mi drtil žebra. V očích mě začaly štípat slzy. Snažila jsem se je zahnat, ale zradily mě. Draly se ven a ve světle zapadajícího slunce se leskly. Potřebovala jsem se vybrečet. Potřebovala jsem někoho, kdo by mě obejmul a choval v náručí jako malé dítě. Toužila jsem po lásce tak moc, že to až bolelo.