Ve stínu vlka

20. (AKTUALIZOVÁNO)

Dusila jsem se kouřem, který sem pronikal skrze dveře a malé okno. Po tvářích mi stékaly slzy bezmoci. Věděla jsem, že tentokrát se mi utéct nepovede. Bohužel, nechtěla jsem se s tím smířit. Stále dokola jsem mlátila do tlusté stěny. Neměla jsem sebemenší šanci. Byla jsem z toho všeho moc vyčerpaná.

Svezla jsem se podél stěny. Odřené ruce jsem složila do klína. Čekala jsem. Ne na ně, ale na šanci k útěku.

Co chvíli mě zachvátil záchvat kašlání a dávení. Po nekonečných minutách jsem uslyšela cvaknutí. Přesunula jsem se k posteli, za kterou jsem se schovala. Měla jsem pravdu, do místnosti vešla skupina mužů. Bylo jich asi sedm. Zároveň s nimi se do pokoje dostal hustý kouř. Kašel jsem tlumila rukávem bundy.

Kouř jsem využila jako clonu, přes kterou mě nešlo moc dobře vidět. Vrhla jsem se ke dveřím. Proletěla jsem kolem pár mužů, kteří okamžitě začali pálit.

Vrhla jsem se za dřevěnou skříň, která stála na chodbě. Rychle jsem se rozhlédla a vydechla úlevou. Roh byl kousek ode mě. Zaposlouchala jsem se. Střelba utichla. Srdce mi bilo jako splašené. Jeho údery mi odpočítávaly vteřiny, minuty, možná dny do konce mého života.

„Teď!" uslyšela jsem výkřik.

Zmateně jsem se podívala na podlahu kousek ode mě. Ležela tam Tina.

„Ach bože! Co se-"

„Sakra, Charlotte, utíkej!" křičela na mě.

Vzpamatovala jsem se a vyběhla. Ne za svobodou, ale za ní.

„Co to děláš?! Chceš umřít?! Já se o sebe postarám!" řvala.

Malýma ručkama mě od sebe odstrkovala. Vzdala jsem to. Naposledy jsem se podívala na bledou dívku s laskavýma očima, která mi za tak krátkou dobu přirostla k srdci. Odvrátila jsem se od ní a se slzami v očích jsem utíkala pryč. Pryč od toho všeho.

Za rohem jsem se zarazila, bylo tu dvojí schodiště a jedny dveře. Vrhla jsem se po klice. Jakmile jsem je otevřela, naskytl se mi pohled na další schodiště, tentokrát ale hodně staré. Hodila jsem opatrnost za hlavu a rozběhla se.

Schody pod mými kroky protestovaly. Já ale běžela dál. Už jsem viděla konec, když se ozvalo zapraštění a z nohy mi začala vystřelovat ostrá bolest. Trhla jsem nohou směrem vzhůru.

„Au!" zaúpěla jsem bolestí, když se mi kus dřeva zabodl do nohy.

Sklonila jsem se a snažila se ho z nohy vytrhnout. V tomhle jsem nebyla dobrá. Musela jsem zavřít oči, abych se k tomu vůbec odhodlala.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to podařilo. Cítila jsem, jak se mi tkáň začíná okolo poraněného místa stahovat a hojit.

Opatrně jsem sešla poslední schody a zkusila otevřít dveře. Byly zamčené. Povzdechla jsem si. Vylomila jsem zámek. Ovanul mě závan čerstvého vzduchu. Lačně jsem lapala po kyslíku.

Rozhlédla jsem se kolem. Naproti mě byl malý lesík, který ale nebyl nijak hluboký a na jeho konci byl sráz, jako všude kolem mě. Viděla jsem vrcholy hor, které byly posypané sněhem.

Za mnou jsem uslyšela skřípání schodiště a hlasité zanadávání, kterému předcházel hlasitý praskavý zvuk.

Potměšile jsem se ušklíbla a kulhavým krokem jsem se vydala k lesíku. Za první stromy jsem se stihla schovat právě včas. Ze dveří se vyhnula ta samá skupinka, jako byla v pokoji, jen jich bylo poněkud míň.

Pomalu jsem směřovala k srázu. To nebylo moc dobré, ale lesík byla moje jediná naděje na úkryt. Zpovzdálí jsem slyšela – nejspíš velitele – štěkat rozkazy.

Na pravé dlani jsem ucítila dotek srsti. Rychle jsem k ní sklopila oči, ale nic jsem neviděla. Ale stalo se to znovu. Tentokrát jsem cítila dotyk něčí ruky na rameni. Když jsem se ale otočila, nikdo tam nestál. Blázním?

Byla jsem skoro na kraji lesa, když jsem ho zahlédla. Když jsem ale mrkla, už tam nestál.

Cítila jsem něčí pohled v zádech. Pomalu jsem se začala otáčet. A opravdu, byl to on. Natáhla jsem k němu roztřesenou ruku. Jeho jméno mi hladce sklouzlo ze rtů. Z očí mi začaly tryskat proudy slz. Stékaly mi po tvářích, kde zanechávaly slané cestičky.

Když jsem znovu mrkla, nebyl tam. Najednou to ve mně začalo vřít. Vztek mě pálil jak láva. Jako oheň, který se mi zakousl do srdce.

Už podruhé jsem hodila opatrnost za hlavu a rozkřikla se:

„Já nejsem blázen! Já tě viděla! Tak kde jsi?!" křičela jsem.

Nikdo mi však neodpovídal. Když jsem ho ale zahlédla ve stínu stromu, vztek ze mě vyprchal. Znovu jsem byla tou ustrašenou a zlomenou dívkou. Tou, které se život změnil ze dne na den. A to hned několikrát.

„Sebastiane," zašeptala jsem.

Upřel na mě temně bouřkové oči. Dech se mi zadrhl v plicích. Jen dívat se na něj mě bolelo. Tak moc. Jenže když jsem se zadívala pozorněji, jeho oči něco postrádaly. Ach ano, postrádaly tu živou jiskru, která je vždy rozzářila. Teď byly temné a mrtvé. Stejně jako on.

Zdálo se mi, že mi chce něco říct. Mou pozornost ale upoutal vzduch za ním. Připomínalo mi to kouř, který se kroutil do tvaru vlka s vyceněnými tesáky. Ale nebyl to kouř, jak jsem si myslela. Byl to jeho stín.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zdravím zase po delší době! :) Tahle kapča je poněkud kratší, ale příště bych Vám to měla vynahradit ;) Když nad tím tak přemýšlím, tak VSV má zítra (24.4. 2016)už 4 měsíce :D To mi ani nepřišlo :D

Doufám, že se dnešní kapitola aspoň trochu líbila. Budu se na vás těšit u další kapitolky. :)