Ve stínu vlka

18. (AKTUALIZOVÁNO)

Když umřel, vzal s sebou kus mě. Umřela ve mně ta část, která věřila v lepší dny. Ta, která znala slitování, smích, radost. To je teď ale pryč. Nezbilo mi nic, jen bolest. Obrovská bolest, která je jako nekonečný oceán.

***

Když jsem se rozběhla, myslela jsem na něj. Na tu obrovskou prázdnotu uvnitř mě, která po něm zbyla. Obrovská zející díra v mém srdci. Nemohla jsem ho tam nechat, prostě nemohla.

Než jsem ale stihla doběhnout na kraj mýtinky, něco mě tvrdě udeřilo do boku. Dále následovala rána do nohou, která mě srazila k zemi. Čekala jsem bolest. Ta se ale nedostavila. Byla jen pouhou kapkou v moři utrpení.

Z hrdla se mi vydralo podrážděné zavrčení. Hlavou jsem prudce trhla dozadu. Oči se mi překvapením rozšířily. Stál tam Richardo s dlouhou kovovou tyčí. Po jeho boku stála bíla vlčice – Tina.

Nic jsem nechápala. Co to proboha dělají?! letělo mi hlavou. Richardo kývl hlavou na znamení, že je mám následovat. Tiše jsem se vydala za nimi.

Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od lidí v kruhu, přeměnila se i Tina.

„Co to mělo znamenat?!" vyjela jsem na ně.

„To mělo znamenat, že jsme tě zachránili! To ti nedošlo, že je to sebevražda?! Byla jsi jedna! A kolik bylo jich?! Podstatně víc!" odpověděl mi zvýšeným hlasem. „A neměla jsi náhodou pokračovat dál k horám?"

„Nemůžu ho tam jen tak nechat! Kdo ví, co s ním udělají! Já k nim přece šla! Ale na tom už stejně nesejde," zařvala jsem na oplátku já.

Ruce se mi třásly vztekem. Pomalu jsem se přestala ovládat. Z hrudi mi vycházelo nepřetržité zavrčení.

„Je mrtvý! Mrtvý! Pochop to! Nemůžeme tu jen tak čekat, až tu to dojde! Smiř se s tím!" zasyčel.

Tohle už jsem nevydržela. Nervy mi povolily. Z očí mi vytryskly vodopády slz. Třas se rozšířil po celém těle. Skrze závoj slz jsem ho zlostně pozorovala.

Tina vykročila ke mně, ale v půli kroku zaváhala. To malé zaváhání mě zabolelo. Nemohla a ani jsem nechtěla předstírat, že jsem v pohodě. Nebyla to pravda a obávám se, že už nikdy nebude.

Nohy mi vypověděly službu. V mžiku jsem ležela zhroucená na ledové pokrývce. Sama, zmatená a s obrovskou dírou namísto srdce. A taky neschopna cítit něco jiného kromě bolesti.

Vzpomínám si, že ke mně přiběhla Tina. Třásla se mnou ve snaze mě přivést zpátky. Já však s otevřenou náručí přivítala temnotu, která mě zcela pohltila.

***

S křikem jsem otevřela oči. Zprudka jsem se posadila a lapala po dechu. To bylo už poněkolikáté. Další noční můra. Bohužel jsem se probudila do další a ještě skutečnější, než byly ty předešlé. Probudila jsem se do noční můry jménem realita.

Už při prvním probuzení jsem zjistila, že jsem v posteli. Když jsem se teď pořádně porozhlédla, všimla jsem si malého otvoru ve stěně – okna. Při nádechu mi do plic proudil vzduch provoněný dřevem, že kterého byla podlaha. Moje postel stála v rohu malé místnosti. Naproti ní se nacházelo to malé okýnko. Stěny byly holé a natřené na bílo.

Spustila jsem nohy na podlahu. Trochu jsem sebou škubla, když mě zapíchalo v boku. Bolest ale naštěstí po chvíli odezněla.

Když jsem šla k oknu, dřevo mě trochu studilo do chodidel. Pokusila jsem se tou malou škvírkou vyhlédnout ven. Stoupla jsem si na špičky a málem se mi zatočila hlava. Výhled jsem měla na několik desítek metrů prudký sráz. Více jsem neviděla, protože mi v tom bránila hustá ranní mlha.

Znovu jsem se vrátila k posteli, na níž jsem se natáhla a zapřemýšlela se. Usnout jsem nechtěla, protože by to znamenalo vidět Sebastiana umírat. Znovu zažít ten pocit bezmoci. Znovu čelit ohromné bolesti, která mě uvnitř ničila.

Po tváři mi začaly stékat horké slzy. Kanuly mi do zacuchaných vlasů plných smetí z lesa a slepené zaschlou krví. Díra v mém srdci se probudila k životu. Začala znovu krvácet.

Nehty jsem si drásala kůži na rukou. Nevšímala jsem si karmínově rudých pramínků stékajících po mé bledé kůži. Z hrudi se mi vydral první vzlyk, který následovaly další.

Okraje zorného pole se mi začaly rozostřovat. Nechtěla jsem omdlít. To by znamenalo vrátit se do lesa plného stínů. Nechtěla jsem se tam vrátit. Už nikdy.

Zaťala jsem ruce. Hlasitě jsem vyjekla. Když jsem se podívala na dlaně, uviděla jsem mělké ranky ve tvaru půlměsíců.

Dál už jsem nad tím nepřemýšlela. Neměla jsem na to sílu ani chuť. Překulila jsem se na bok a stočila se do klubíčka. Hruď se mi otřásla pod náporem zvyků, které pomalu utichaly.

Nakonec pokoj utichl úplně. Bylo slyšet jen pravidelné oddechování.

***

Pomalu jsem otevřela zarudlé oči. Byla jsem trochu odpočatá po fyzické stránce. Psychicky jsem byla na dně té nejhlubší propasti v mém nitru.

Prudce jsem se otočila, protože jsem zaslechla nějaký zvuk. Konkrétně zvuk otevírání dveří. Jenže tady žádné nebyly, nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsem ale otočila hlavu, zjistila jsem, že jsou zamaskované ve stěně. Do místnosti vešla drobná světlovlasá dívka. Upřela na mě tmavé oči a starostlivě mě pozorovala. Já odvrátila pohled. Neměla jsem chuť se s ní bavit.

Slyšela jsem, jak vydechla. Vydala se pomalým krokem ke mně. Když se posadila, matrace se pod její vahou mírně prohnula.

Ucukla jsem, když mi položila ruku na rameno. Upřela na mě smutný pohled.

„Nech mě!" zavrčela jsem výhružně.

Ruku stáhla zpět, ale nevypadalo to, že by se chystala odejít. Zhluboka se nadechla a spustila:

„Víš, chtěla jsem to říct, že mě to mrzí. To, co se stalo Sebastianovi. Dlužím," zavzlykla „dlužím mu život. Za-zachránil mi ho," vydechla a smutně se na mě podívala.

„Charlotte, vím, že nám nevěříš. Chápu to, ale chci ti něco dát," něco položila vedle mě.

„Patřilo to Sebastianovi," dodala ještě a otočila se k odchodu.

„Děkuju," pronesla jsem tak tiše, že mě nemohla slyšet.

Sledovala jsem ji, jak mizí ve zdi. Jakmile dveře dosedly na své místo, podívala jsem se na to, co mi přinesla. Do očí se mi nahrnuly slzy. Byla jsem jí vděčná.

Rukou jsem přejížděla po známé látce. Vzala jsem ji a přitiskla si ji k hrudi. Po tvářích mi stékaly slzy na Sebastianovu bundu. Do plic mi vnikala známa vůně. Tiskla jsem si ji k sobě tak ochranitelsky, jako by to byla nějaká křehoučká hračka.

Bezděky jsem rukou zajelado jedné z mnoha kapes. Vytáhla jsem kus zmačkaného papíru a zalapala po dechu.     

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Ahoj! Jsem tu zpět s další kapitolou, jak už jste si asi všimli :D Čekali jste tohle chování od Richarda? Co myslíte, že je na tom papíru? :D

Budu ráda za vaše názory ;) Taky moc děkuju za krásné komentáře u předchozích částí, za vote a zhlédnutí ^^