Ban on love- DOKONČENO

Návštěva

Měla jsem zavřené oči a poslouchala písničky. V srdci i břiše jsem měla pořád ten krásný a neznámý pocit lásky. Celý můj život se momentálně točil jen kolem něj.. Pořád jsem myslela na jeho oči.. Na jeho vlasy.. A hlavně na jeho rty.. A na to, jaký to bude pocit až je ochutnám... Zachvěla jsem se tou představou..
Na jednu stranu jsem ale myslela i na to, co budeme dělat pak. Až odejdu ze školy.. A nebudeme se vídat.. Já i celé mé tělo vědělo, že to bez něj nepřežiju.
Potřebovala jsem k životu jeho smích.. Jeho hlas.. Potřebovala jsem ho.

Zabrněl mi telefon..
-Spis?  -Will
Po tváři se mi objevil jeden veliký úsměv. V břiše mě znova zašimralo.
-Ne:)
-Muzu ti zavolat?       (Ano ano ano!)
-Jestli chces..
Začala mi hrát melodie z telefonu. Rychle jsem  klikla na tlačítko přijmout hovor.
„Tak pročpak mi voláš?" Řekla jsem ztišeným hlasem.
„Ani nevím. Možná jsem se úplně zbláznil.."
Zasmála jsem se.
„Do mě?" Srdce mi bušilo víc než jindy.
Slyšela jsem v telefonu jak si povzdychl.
„Sofie.."
„Hele, ale kdo mi volá co?" Řekla jsem s úšklebkem i když jsem věděla, že mě nemůže vidět.
„Chybíš mi.." Zavřela jsem oči.. Bylo to tak krásné slyšet to z jeho úst..
„Ty mi taky. Moc."
„Ale pojďme se bavit o něčem jiném.. Už si začala číst Harryho?"
Zasmála jsem se.
„No jistě.."

Náš hovor trval 30minut.
Panebože.
Nejde ani popsat jak MOC ho miluju.
Ani jak moc se cítím provinile.
Vždyť se ale ještě nic nestalo ne?

Ráno-
„A co Matika?" Mamka se zeptala zvídavým hlasem.
„Jo vpoho.." Víc než vpoho. ÚŽASNÉ.
„Chudák pan učitel. Má tě na krku každý čtvrtek. Co kdybychom to už zrušily, když se tak zlepšuješ?"
Podívala jsem se na ní vyjeveným pohledem.
„No mami.. Víš.. Zas tak moc mi to nejde.. Pan učitel mi vždycky zopakuje to probrané učivo a tak se to nejlíp naučím."
Máma zakroutila hlavou.
„To bych teda do tebe neřekla, že by ses chtěla dobrovolně učit matematiku.. Ale jak chceš.."
Oddychla jsem si. Díkybohu.

V matice si mě vůbec nevšímal, ale zvykla jsem si. Po hodině jsem s ním vždycky (tajně) šla do kabinetu. Nikdy se nic zvláštního nestalo, jen jsme si povídali přes přestávku..
Žádné dotyky, žádné polibky.. Nic.. Jen jsem viděla naše oči jak vzájemně přejíždějí po tom druhém.
Někdy jsem měla tak velkou chuť, vzít jeho hlavu do mých dlaní a líbat ho.. Hladit ho po rtech, po tvářích.. Chtěla jsem mu prohrabovat vlasy, chtěla jsem... Chtěla jsem toho moc.
Po večerech jsme si někdy volali. To byly večery kdy jsem usínala s úsměvem na tváři..

Bohužel jako noční můra se každý den víc a víc přibližovaly přijímačky. Nějaký čas do nich zbýval, ale stejně jsem byla už teď nervózní. A stejně jsem nedokázala moc myslet na něco jiného než na něj.

-nechceš na chvíli přijít(vrátit mi Harryho-kdyz uz ho mas docteneho)?
Usmála jsem se. Takže mě zve k sobě domů jo?
-A co tvoje zena? No jasne, kdyz tu knizku tolik potrebujes...
-je pryc a ja hlidam Benjiho
-za chvilku jsem tam

Vyrazila jsem z domu s krásným pocitem, že ho zase uvidím..
Šla jsem a pohupovala se do kroku, protože všechno bylo tak úžasné, život byl úžasný..
Když jsem přišla k červenému domu, jen trošičku se mě zmocnila nervozita.

Zazvonila jsem na zvonek. Otevřel mi samozřejmě Will, s útěrkou v ruce. Začla jsem se smát a on mě s ní švihl.
„Pojď dál.." Řekl ještě se smíchem.
Vstoupila jsem do známého prostředí.
„Kde je Benji?"
„Usnul."
„Můžu se na něj podívat?"
Ukázal na schody, jako že mám jít nahoru.
Vykročila jsem nahoru.
Držela jsem se dřevěného zábradlí, které klouzalo pod mou rukou.
Se zatajeným dechem jsem stoupala nahoru a cítila jsem Willův dech za sebou.
Stejně to bylo zvláštní.
Milovala jsem ho. Řekla jsem mu to. A přece mám pořád pocit jako by se nic nestalo.
Vypudila jsem myšlenky z hlavy. Teď jsem TADY.

Dětský pokoj jsem hned poznala. Na dveřích byly různé samolepky zvířat a aut. Tiše jsem otevřela dveře a nadechla se typické dětské vůně. Všude byly hračky. A na kraji pokoje postýlka se spokojeně oddychujícím chlapečkem. V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Jak můžu být taková mrcha a krást tomuhle andělíčkovi otce? Jak?
Protože ho miluju.. Hrozně ho miluju.. Promiň Benji... Miluju ho víc než sebe.

Přistoupila jsem blíž. Uviděla jsem jeho blonďaté vlásky a malé tělíčko.
„Je nádherný.. A celý po tobě." Zašeptala jsem.
Cítila jsem jak se Will vedle mě usmál.
„Je to moje zlatíčko."
Teď už to chápu. Chápu proč semnou nechce nic mít, ale zároveň se mě nedokáže úplně vzdát.
Kvůli Benovi.. 

Už jsme znova byli dole, pili čaj a bavili se. Pořád. Zase se NIC nestalo. I když je pravda, že už mu to ani nevyčítám.
Když v tom najednou.. Jsem uslyšela klíč v zámku. Rychle jsem se podívala na Willa a on na mě. Není čas utéct. Budu muset prostě zůstat.
„Williame? Jsem doma." Zavolal jemný hlas jeho ženy.
„Jsem v obýváku Emm." Řekl vyrovnaně, ale v jeho hlase jsem cítila nervozitu.
Jenom z chodby vykoukla hlava jeho ženy, vytřeštila oči.
„Sofie? Co tady děláš?"
Polkla jsem.
„No.. Pan učitel mi půjčil knihu. Přišla jsem mu ji vrátit." Pokusila jsem se o úsměv.
Tohle není vůbec dobré.
„Aha no.." Řekla zmateně jeho žena. Já odložila hrnek s čajem.
„Myslím, že už musím jit. Moc děkuji za půjčení knížky i za čaj. Na shledanou." Řekla jsem co nejzdvořileji, jak to šlo.
Došla jsem do chodby kde pořád byla ona a vzala si svou bundu a čepici.
Na rozloučení jsem se ještě usmála a pak už konečně vypadla.
Uf. Tak tohle bylo těsné..