Ban on love- DOKONČENO

Vnitřní boj

Vypráví Will
Dojat vším co je láska
K tobě se přimykám
smuten vším co je láska
Před tebou utíkám

Překvapen vším co je láska
Mlčím ve střehu
Churav vším co je láska
Soužím se pro něhu

Poražen vším co je láska
U věrných nocí úst
Opuštěn vším co je láska
Až k sobě budu růst.
(Doznání- František Halas pozn. Autorky)
Znova a znova jsem si pročítal tyhle řádky pravdy. Povzdychl jsem si. Ach Sofie, kde si mě to přivedla. Už jen při pomyšlení na její jméno jsem dostal chuť ji zase vidět.. Políbit ji..
Zatřásl jsem hlavou za účelem vyhnat svoje myšlenky. Nesnáším se za to, že na ni tolik myslím. Nesnáším se za to, že zrazuju celou svou rodinu.
„Williame?" Ozval se zvonivý hlas mé manželky.
„Prosímtě pojď sem nachvilku." Vstal jsem od svého stolu, plného papíru a myšlenek na Sofii.
V kuchyni stála Emma. Mé svědomí mě začalo hlasitě okřikovat.
Vzal sis ji za ženu! Máš s ní dítě! Miluješ ji!
Miluji ji. Miluji ji?
Stála u dřezu a její pohled směřoval na právě umytou myčku.
„Mohl bys to prosím vyklidit?"
Podivil jsem se. To většinou dělá ona.
Ale kvůli mému černému svědomí jsem beze slov začal uklízet nádobí.
„Lásko?" Takhle mi neřekla už dlouho.
Vzhlédl jsem.
„Víš.. Já .. Nechci tě z čeho obviňovat, ale.. Ta tvoje žačka.. Sofie... Nelíbí se mi to mezi váma dvěma." Založila si ruce na hrudi.
„Emmo.. Mezi náma dvěma nic není. Je to moje žákyně." Ujišťoval jsem ji, ale celé mé tělo se sevřelo.
Přikývla a usmála se na mě.
„Dobře.." Řekla a opět sklonila hlavu nad dřez.
Jsi zrůda Williame. Jsi odporný manžel a strašný otec.
Můj vnitřní hlas měl pravdu.
Musím to se Sofií ukončit.

Sofie-
Vzbudila jsem se s nádhernou myšlenkou, že je čtvrtek. A to znamená... Doučování! Chvilka s Willem.. Chvilka štěstí!
Radostně jsem vyskočila z postele a začala na sebe házet věci.
Tričko, džíny.. Ponožky.. Chtěla jsem se na sebe usmát do zrcadla, když jsem si uvědomila, co se vlastně včera stalo.
Jeden monokl pod okem. Škrábanec na tváři. Modřina na čele.
Panebože vypadala jsem strašně.
Korektor. Nutně jsem potřebovala korektor.
Ale ukázalo se, že ani ten mi nedokáže pomoct.
„Doprdele." Vypadla mi nadávka z pusy.
No co.. Will už mě takhle viděl..

Tázavé pohledy všech mě provázely celý den. Dívali se mé modřiny, ale nikdy se nezeptali z čeho je mám.
Měla jsem sto chutí na všechny vypláznout jazyk a ukázat prostředníček.
I když mi vlastně nic neudělali.
A tady máte důvod, proč nemám kamarády.

Konečně poslední hodina. Děkovala jsem pánu bohu za to, že mě konečně dostal z toho nekonečného čekání právě na tenhle moment.
Utíkala jsem do učebny matiky a rychle rozrazila dveře.
Will seděl u stolu a vypadalo to, že přemýšlí. Ani se na mě nepodíval.
„Wille?"

Will-
Stála předemnou a já nebyl schopný se na ni podívat. Probodávala mě svým tázavým pohledem a já věděl, že hned jak se na ni otočím, spadnu do toho všeho zas a znova.
Přišla ke mně a já už cítil tu její sladkou vůni. Jak moc jsem si ji chtěl přitáhnout k sobě a být s ní. Ale ne. Tentokrát ne. Už nemůžu dovolit, aby se mezi náma dvěma ještě něco stalo.
Přišla ještě blíž a položila mi ruku na rameno.
Ach Sofie, co to semnou děláš.
„Stalo se něco?" Její sametový hlas se rozléhal po místnosti.
Lásko.. Kéž bys věděla..
„Ano." Odpověděl jsem chladně a otočil se na ni.
Pozvedla jedno obočí a já vstal.
„Jde o to.." Opřel jsem se rukou o stůl.
„Že už se nemůžeme dál vídat." Vyslovoval jsem to, jak nejvážněji jsem mohl, ale celé mé srdce se třáslo.
Viděl jsem, jak ji mé slova zasáhly. Tentokrát to budu já, kdo ji přinutí brečet. Nesnášel jsem se.
„Ne.." Zašeptala.
„Sofie.. Mám ženu a syna. Je mi to líto. To, co se stalo.. Na to zapomeneme.."
„Ne.." Řekla už rázněji.
Copak mi to nemůže aspoň jednou ulehčit?
Hromadily se ji slzy v očích. Na to jsem se nemohl dívat. Odvrátil jsem pohled.
Vzala mi ruku a propletla své prsty s mýma. Nebránil jsem se. Jsem tak slabý.
„Wille, já tě miluju.." Zašeptala.
Neodpovídal jsem.
Jsi zrůda, zrůda, zrůda..
„Sakra Sofie, copak to nechápeš? Můj malý syn spinká v posteli, zatímco se jeho strašný otec tahá se svojí žákyní!"
Nemohl jsem mluvit dál.
Doufal jsem že se jí to dotkne a odejde.
Neodešla. Jen mi víc stiskla ruku.
„Tak za prvé. Nejsi strašný otec. Věř mi, že kdyby to šlo, chtěla bych mít s tebou celou kupu dětí.
Za druhé.. Wille.. Já vím, že máš svou rodinu. Ale já mám jen tebe. A dala jsem ti celé své srdce. Už navždy. Ale chápu tě. A je mi to všechno moc líto.." Odmlčela se.
„Takže.. Jestli chceš.. Odejdu... Na všechno zapomeneme.." Její hlas se ztrácel.
Ne. Já ji nechci ztratit. Miluju ji.
Miluju ji. Miluju ji. Miluju ji.
Nebuď slaboch. Prostě ji řekni ať odejde.
Nemůžu..
„Neodcházej prosím.." Zašeptal jsem.
Darovala mi úsměv. Naklonil jsem se k ní a udělal konečně to, po čem jsem celou tu dobu toužil.
Naše rty se spojily a má touha na ni se stupňovala.
Vzal jsem si ji do náručí a líbal ji.
Dlouho moc dlouho.
Věděl jsem, že to už musí být naposledy.

Hallelujah! Máme další kapitolu Woooohooooo:D
Tentokrát to bylo trošičku jiné než obvykle. Slyšeli jsme i Willův názor a já nevím, jestli mám takhle psát dál nebo zůstat u Sofie verze :D takže mi můžete napsat co byste chtěli víc. Taky jsem tuhle kapitolu chtěla udělat trochu jinou, ale.. Chtělo to trochu té romantiky no:D takže jo.... Uvidime se u další kapitoly a..
Miluju vás <3
Vaše LAsTORYs:*