Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola osmapadesátá - Životy těch druhých

Příčná ulice platila za oblíbené místo celého kouzelnického světa. Bylo to místo radosti a smíchu, každé dítě si ho spojovalo se zábavou. Byly tu cukrárny, lahůdkářství, obchody s žertovnými předměty, knihkupectví, podniky s nejnovějšími trendy v kouzelnických hábitech, krámky s přísadami do lektvarů, s kotlíky, s hůlkami a nad tím vším se tyčila honosná budova Gringotovy banky. Každé kouzelnické dítě se těšilo na den, kdy ho rodiče poprvé vezmou do Příčné ulice.

Tak tomu nebylo již několik měsíců. Ulice zela prázdnotou, obchody byly vyklizené, některé okenice zatlučené, jiné výlohy vysklené. Nad celým tím výjevem se snášela temná mračna, vítr rozrazil rozvrzané dveře opuštěného obchodu madame Malkinové. Na každé volné zdi byly nalepené desítky plakátů, ze kterých na pochmurný výjev před sebou hleděly Harryho, Lauřiny a teď i Emilyiny oči. Oni tři byli nežádoucí v očích nového režimu, na nich třech stál osud celého kouzelnického světa.

Hostinský Tom si povzdychl a zaklapl víko od popelnice, kam vhodil zbytky. S dávkou nostalgie se zahleděl na ulici, která mu byla domovem. Již čtyřicet let pracoval u Děravého kotle, svou práci miloval. Rád byl výčepním a poslouchal historky svých hostů. Každý den večer po směně šel Příčnou ulicí domů, prohlížel si bohatě zdobené výlohy a zdravil se s majiteli krámků, kteří mu byli rodinou.

Jenže poslední měsíce byly jiné. Lokál zel prázdnotou, z Příčné ulice se odstěhoval každý, kdo měl rozum. Jediné osoby, které Tom za celý den potkal, byli Smrtijedi. Služebníci zla byli všude, chodili ve skupinkách a hledali zběhy, nebo cestovali sami a špehovali životy druhých.

Tom si všiml nepatrného pohybu mezi dvěma budovami vpravo. Otočil se opatrně na podpatku a předstíral jakoby nic. Vždycky bylo lepší předstírat, že nic neviděl, nic neslyšel. Mohl to být Smrtijed, který ho sledoval, možná to byl zběh, který se ukrýval před zákonem.

V tomhle světě bylo lepší na sebe neupozorňovat, sklopit hlavu a mlčky kývat.

Tom zašel kulhavým krokem za roh a strhnul přitom jeden z Harryho plakátů ze zadních dveří hospody. Alespoň jeden malý krůček proti zlu.

****

Profesorka McGonagallová pracovala ve školství celý život od svých studií, zažila toho již mnoho: školské reformy, diktaturu profesorky Umbridgeové i první Voldemortův pokus o nastolení čisté krve. Ale nic, zdaleka nic, se nevyrovnalo těm hrůzám, co se děly po Brumbálově smrti.

Škola se hemžila Smrtijedy, byli všude, na chodbách, na školních pozemcích, v učebnách. Osnovy každého předmětu procházely přísnou kontrolou ministerstva, učilo se jen to, co nová vláda schválila. Předměty týkající se mudlů byly zrušeny, učebnice o dějinách byly narychlo přepisovány. Studenti se každou hodinu hlásili a zapisovali. Každý zájmový kroužek byl zrušen, jediné sdružení, které se podporovalo, byly Děti temnoty – skupina čistokrevných, kteří se chtěli stát v budoucnu Smrtijedy.

Minerva si posunula brýle na nose a s hlubokým nádechem vešla do učebny. Ve třídě bylo mrtvolné ticho, studenti naučeně vstali a upřeně zírali před sebe. Minerva zaznamenala Smrtijedku z Komise pro dohled nad vzděláváním. Seděla za katedrou a zapisovala si něco do malého sešitku. Profesorka McGonagallová byla na tyhle kontroly zvyklá a její žáci taky, přesto bylo ve třídě znát patrné napětí. Minerva se postavila vedle druhé židle za katedrou, pokynula žákům a ti se posadili.

„Pro začátek si zkontrolujeme docházku," pronesla profesorka zachmuřeně. „Abbotová Hannah!"

„Zde!" vyhrkla copatá dívka poslušně a vystřelila ruku vzhůru.