Bojovat až do konce

- 6 -

Obrátila jsem se k oknům, které směřovaly do ulice a zjistila, že muž, který mě rozhodně nechtěl dostat do centra města, stále telefonuje. Co teď? 

"Nemáte tu někde zadní vchod?" zeptala jsem se servírky, která kolem mě zrovna procházela. Věděla jsem, že jde o podivnou otázku, ale neměla jsem moc z čeho vybírat. "Je to důležité." Musela jsem znít doopravdy vážně, protože žena se ke mně okamžitě naklonila, byla o dobrou hlavu větší, než já, a ukázala mi dveře na konci chodby s toaletami. Rychle jsem jí poděkovala a aniž bych se otočila na muže, který pravděpodobně stále venku telefonoval, vrhla jsem se k zadnímu východu. 

Rozrazila jsem dveře a vyběhla ven k velkým kontejnerům, které přetékaly zbytky z kuchyně. Nestačila jsem ani otočit hlavou do ulice, když mi na nos a ústa někdo přitiskl bílý pruh látky a zatmělo se mi před očima.  

Probudil mě náraz. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem zavřená v kufru dodávky. Mé věci ležely vedle mě, ale jinak jsem tam byla sama. Nadávala jsem si, že jsem nebyla opatrnější a nechala se vyhmátnout v postranní uličce. Mělo mi být jasné, že ten chlap nebude pracovat sám. Ale udělala jsem chybu a neměla jsem ani nejmenší tušení, jak ji napravit. Nevěděla jsem kde jsem, ani jak dlouho jsem byla mimo. Přesto jsem se cítila neuvěřitelně unavená. 

*****

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že čas plyne až příliš pomalu. Klížily se mi víčka, ale nemohla jsem spát. Musela jsem se soustředit. Zachovat si chladnou hlavu, nepropadat panice, být silná. Kdybych začala vyvádět, nepomohla bych sobě, ani nikomu jinému. V ten moment, jsem byla ráda, že tu se mnou nebyl Michael. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby tu byl a unesli nás oba. A unesli by nás doopravdy společně? Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní dostala temné myšlenky. Místo toho jsem myslela na to, že se určitě vrátil domů. Ke své nemocné matce.

Povzdechla jsem si a složila si hlavu do dlaní. Nemohla jsem uvěřit, že je opět nemocná. Bylo to teprve pár let, kdy se vyléčila z rakoviny prsu. Michael to snášel špatně, celé dny nespal, jen seděl u počítače a hledal různé terapie a léčby, nebo byl s matkou v nemocnici a celé hodiny se na ni jen díval a poslouchal, co mu říká. V ty dny jsem se s ním skoro neviděla. Nechtěl se mnou mluvit. Nechtěl mluvit s nikým jiným než se svou matkou a doktorem. Byl na dně, psychicky i fyzicky. Nejedl, nespal, nic. Nikdy jsem ho v takovém stavu neviděla a doufala jsem, že ho tak už nikdy neuvidím. A teď se to dělo znova. Věděli, že se rakovina může vrátit, ale přece jen si nemysleli, že to bude tak brzy. 

Slzy mi začaly téct po tvářích. Schoulila jsem se na boku do klubíčka, pod hlavu si dala svou tašku a nakonec podlehla únavě, která na mě dopadla. 

*****

Dodávka zprudka zabrzdila a já se svezla na přepážku mezi mnou a kabinou řidiče, kde seděli mý únosci. Dveře u řidiče se otevřely a zavřely a já si přitiskla tašku na prsa a schoulila se v rohu. Když se dveře od zadní části auta, kde jsem byla zavřená, otevřeli, musela jsem si zakrýt oči dlaní. Slunce, které mi svítilo do tváře, bylo příliš ostré. 

„Tak jak nám je? Chica?" zeptal se mě muž, kterému jsem se pokusila v restauraci uniknout. Jeho španělský přízvuk najednou nebylo možné přeslechnout. 

Pokusila jsem se dát co nejrychleji dohromady a když jsem našla svůj hlas, požádala jsem ho, zda bych mohla použít toaletu. Otevřenými dveřmi bylo vidět, že jsme zastavili na pumpě. 

„Žádný problém, ale kolega půjde s tebou?" Kývl na muže po své pravici a ten mě vytáhl z auta a podpíral za předloktí, když mě vedl do nízké budovy. Jen co jsme dorazili k toaletám, muž se na mě nervózně podíval. 

„Ne, to tedy ne," vyhrkla jsem na něj. „V žádném případě tam se mnou nepůjdete. Nemohla bych mít prosím trochu soukromí?" Muž se podíval do chodby, pak znovu na mě, a nakonec pokrčil rameny a nechal mě vstoupit do místnosti samotnou.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a následně si opláchla obličej. Vypadala jsem šíleně. Vzdychla jsem a vstoupila do kabinky. Byla hodně osvětlená díky malému okénku, nad toaletou. Chvíli jsem na okénko zírala a pak mi to v hlavě všechno zapadlo do sebe. Podívala jsem se ke dveřím, za kterými stál muž, který mě měl hlídat a poté zase na okénko. Bylo malé, ale byla tu šance, že se jím dokážu protáhnout. 

Už jsem si stoupala na víko záchodu, když se ozvalo klepání na dveře.

"Ano, dáte mi ještě chvilku? Ženské problémy, musím se trochu omýt!" Křikla jsem směrem ke dveřím, vylezla z kabinky a otočila kohoutkem. Pak jsem se vrátila na záchod a opatrně vykoukla oknem ven. Byly tu jen popelnice na odpadky a jinak nic. Jen samé harampádí. Musela jsem to zkusit. Kousek za benzinou začínal les. 

Nejprve jsem vyhodila ven své věci a poté se opatrně protáhla úzkým otvorem. Děkovala jsem rodičům za svou drobnou postavu a jakmile jsem se dotkla nohama chodníku, popadla jsem své věci a rozběhla se k lesu. 

Byla jsem již poměrně daleko, když muž vykopl dveře a zjistil, že tam nejsem, a jak na něj jeho kumpán řval, až to trhalo uši. Chudáci, zklamali svého pána.