Bojovat až do konce

- 9 -

Odpoledne už jsem zase byla na nohou. Hledala jsem vodu. V puse jsem měla tak sucho, že ani na poušti nemůže být větší. Chodila jsem z místa na místo, ale nikde ani stopa po potoku nebo malém prameni. Nikde nic. Začínala jsem být zoufalá. Ze samoty a na pokraji psychického a fyzického zhroucení jsem propadla samomluvě. 

„No tak, Zoe, přeci se nevzdáš jen kvůli tomu, že teď momentálně nemůžeš najít vodu. Ty to zvládneš. Seber se holka, přeci jsi nedošla tak daleko jen proto, abys tu zdechla uprostřed divočiny, která ani nevíš kde je. Hele vezmi to z té lepší strany. Jsi ve Francii. Nikdy jsi tu nebyla a teď máš příležitost si to tu užít. Akorát na rozdíl od ostatních lidí, co sem jezdí na dovolenou, ty neuvidíš Paříž ale nějaký prohnilý les, kde není nic jiného než stromy, které ani nevíš, jak se jmenují. Musíš se vzchopit a... ááá." Noha mi sklouzla na něčem kluzkém a já spadla nohama napřed do mělkého vodního toku. 

„Cože? Děláte si ze mě tam nahoře všichni prdel? Já myslela, že máte být spravedliví. To se musím naštvat, aby mě někdo vyslechl?" Stála jsem ve studené vodě a nevěřila svým očím. Už skoro den jsem se tam potácela s kotníkem nateklým do velikosti softbalového míčku a hledala vodu, která tam byla celou dobu pod nánosem listů, které napadaly na hladinu. 

Vytáhla jsem z batohu láhev, odhrnula stranou nános listí a naplnila ji chladnou vodou až po okraj. Naklonila jsem si její hrdlo k suchým a popraskaným rtům a dlouze se napila. Bylo to studené, ale neuvěřitelně dokonalé. Připadala jsem najednou jako znovuzrozená. Připadala jsem si, jako bych se právě posunula na vyšší životní úroveň, na nový evoluční stupeň. Doplnila jsem to, co jsem vypila a pečlivě lahev uzavřela. Než jsem opustila chladný potok, využila jsem příležitosti a pokusila se vyprat si zašpiněné oblečení. Některé skvrny šly snadno dolů, jiné naopak, ale celkově jsem byla se svým počinem spokojená. Mokré prádlo jsem rozvěsila po nízkých větvích, aby oschlo a mezitím se ve vodě celá umyla. Nateklému kotníku dělala chladná voda dobře a mně se tak na chvíli ulevilo. Otok lehce opadl a bolest se zmírnila. 

Trvalo dlouho, než jsem z vody vylezla. Přicházející soumrak a hřmění přicházející z dálky k mým uším, mě ale nakonec z vody vyhnali. Oblékla jsem se tedy, posbírala čisté a suché prádlo, doplnila láhev vodou a vydala se hledat místo, kde přenocuji. Nakonec jsem se schovala v malé jeskyňce, kterou jsem našla asi kilometr od místa, kde jsem strávila téměř celé odpoledne. Byla malá, tmavá, ale klidná a opuštěná. Strávila jsem kolem ní několik dní. Procházela jsem se po lese a poznávala každý jeho strom. Kotník mě pomalu přestával bolet, až spíše jen nepříjemně tlačil a to jen při neopatrném došlapu. Našla jsem pár rostlin, o kterých jsem věděla, že jsou jedlé, a k mému štěstí i borůvčí a ostružiní. Pomalu jsem se dávala do kupy a připravovala se na cestu z lesa. Musela jsem pokračovat ve své cestě. Zrovna jsem si plnila lahev chladnou vodou, když jsem uslyšela v dálce mužské hlasy. Celé tělo mi ztuhlo. Na pažích a stehnech mi naskočila husí kůže a dech se mi zadrhl. Musela jsem se vrátit do jeskyně. Schovat se a doufat, že ať je tu se mnou kdokoliv, nehledá mě. A pokud mě hledá, snad mě nenajde. Opatrně a co nejtišeji jsem se vrátila ke svému úkrytu, rychle zalezla dovnitř a doufala, že v malé průrvě ve skále nikdo hledat nebude.

Do zad mě tlačil a studil chladný kámen a strachy jsem téměř nedýchala, když se nedaleko mě ozvaly ve spadaném listí kroky, následované mužskými hlasy, kterým jsem nerozuměla. Hovoru se účastnili jen dva, ovšem z toho, kolik hluku venku nadělali, jich muselo být o pár více. Zavřela jsem oči a prosila kohokoliv, kdo byl ochotný naslouchat, aby odešli a já mohla zmizet. Už jsem tu nechtěla být ani o minutu déle, než bylo nutné. Chtěla jsem zmizet. Musela jsem zmizet.