Bojovat až do konce

- 22 -

Už zase jsem stála v lese. V ruce jsem držela nůž, další měla v botě a další dva za opaskem. Oči zavřené, uši našpicované. Byla jsem sama, ale ne úplně. Kolem byl život. Ptáci, veverky. Bůh ví, co všechno se v tom lese skrývalo.

Začala jsem se pomalu pohupovat v kolenou tak, abych pohyby kopírovala větve rozhýbané větrem. Skoro, jako kdybych byla jen pouhým kusem dřeva, kterým zmítá vánek. Pohupovala jsem se několik minut a pak začala tančit.  Alespoň mi to připadalo jako tanec. Otáčela jsem se, poskakovala, uhýbala. Byla to nádhera. A pak, z ničeho nic jsem otevřela oči a hodila nožem ke stromu. Nůž se zarazil tak hluboko, až zpod něj začala vytékat nažloutlá míza. Vzala jsem další z nožů a celé to zopakovala, pokaždé se nůž zarazil do toho samého stromu tak, že když jsem skončila, byly všechny nože zabodnuté ani ne půl centimetru od sebe. Byla jsem zpocená a ztěžka oddechovala, ale byla jsem spokojená. Navíc už jsem měla zase čistou hlavu a právě kvůli tomu jsem šla trénovat. 

Stačí ale jen chvilka nepozornosti a všechna idylka se rozplyne a nezbude z ní vůbec nic.

Zasvištělo to a těsně kolem mého pravého spánku prolétl šíp. Zabodl se do vedlejšího stromu, než kam jsem mířila. Myslela jsem si, že jsem v lese úplně sama. Jak jsem ale zjistila, i ti nejlepší se mohou mýlit.

Přešla jsem ke stromu, vytrhla z něj šíp a svlékla z něj ruličku papíru.

Neschováš se. Neschováš...

Jediná slova, která byla na papíře napsaná, mi málem zastavila srdce. Už zase byl o krok přede mnou. Sebrala jsem se natolik, abych se vrátila do našeho pokoje a našla tam Michaela, jak ještě stále spokojeně oddechuje v blažené nevědomosti, kterou mu poskytuje spánek. Posadila jsem se na kraj postele a položila si hlavu do dlaní. Nechápala jsem to. Byli jsme tu jen pár dní a on nás stejně našel. Můj úhybný manévr zklamal. Najednou jsem si sebou nebyla zase tak jistá.

Jak jen se o nás mohl dozvědět? To má snad poskoky i mezi hotelovým personálem? Nemůže nás nechat na pokoji alespoň na pár dní? Proč? Proč? Proč?

Běhalo mi to vše hlavou. Obrazy, zvuky, pachy. Vzpomínky i myšlenky na budoucnost. Musela jsem něco podniknout a to pěkně rychle. Ale co? Přemýšlela jsem tak usilovně, až mě z toho začala bolet hlava. Jak jen se jeho poskoků zbavit alespoň na pár dní?

„Michaele! Michaele, probuď se!"

„Co se děje? Proč mě budíš?"

„Sbal si věci, musíme zmizet!" Hodila jsem mu do klína papírek a on ho vzal do prstů.

Byl připravený během pěti minut. V autě jsme seděli za sedm.

*****

Bylo něco kolem půlnoci, když jsem zastavila u malého motelu, který byl nabarven na agresivní oranžovou. Jinak vypadal docela dobře, a tak jsem vystoupila a šla se zeptat, zda mají volný nějaký pokoj. V recepci, pokud se tomu tak dalo říkat, byl jen jeden malý pult a za ním chrápal v křesle nějaký chlapík ve středních letech. Přešla jsem až k němu a pozdravila. Odpovědí mi bylo hlasité zachrápání. Zkusila jsem to znovu, opět bez odpovědi. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že tam nikdo není. Bylo mi jasné, že v zapadákově, jako je tento, nemají kamerový systém, a tak jsem se natáhla přes toho chraplu a vzala si z věšáku jeden z klíčů. Strčila jsem si je do kapsy a měla se k odchodu. Po pár krocích jsem se ale zastavila a otočila. Došlo mi, že bych se měla zapsat do knihy návštěv, aby to nevypadalo tak nápadně. Vrátila jsem se tedy k pultu, teď již z druhé strany a opatrně otevřela umorousaný sešit, který už poznal chuť mnoha omáček a nápojů. Nemusela jsem v něm ani moc listovat. Moc návštěv neměli a tak jsem hned na třetí straně objevila dnešní datum.