Hate Me /CZ/-/Kniha 1/

2.Kapitola

Dům, který byl ještě včera veselý, teď umírá. Pomalu a bolestně. Moje část umírá s ním a ta druhá umřela, když jsem se dozvěděla, že mý rodiče měli nehodu a podlehli zranění. Jakmile se mi dostalo této zprávy, tak jsem se nemohla pohnout. Strnule jsme seděla ve svých veselých a pomačkaných šatičkách na posteli a tupě zírala do zdi naproti mně. Nebyla jsem schopná pohybu. Až po delší době jsem si stihla uvědomit, že mi mobil vypadl z ruky a ten muž, který mi oznámil smrt rodičů, již není na telefonu. Obrovská bolest se mi řinula celým tělem, ale nebyla jsem schopná vypustit ani jednu slzu. Neví proč. Možná, že jsem nechtěla brečet. Dokázat, že jsem silná, ale přitom vím, že nejsem vůbec.

Z mého přemýšlení mě vyruší mobil, který mě netrpělivě zvoní v ruce. Párkrát zamrkám a podívám se na jméno svítící na obrazovce. Dean. Zvednu to a přiložím si ho k uchu. V mobilu se ozve jeho příjemný a milující hlas, nato se mi trochu uleví.

„Miláčku," spustí. Nohy si dám pod bradu a kousnu se do rtu, abych nevydala zvuk, který se podobá krákorajícímu zvířeti. „Moc mě to mrzí, jsem na cestě."

„Jsem v pořádku, nemusíš jezdit," pronesu polohlasně a obličej zabořím do kolenou, abych zahnala blížící se vodopád slz. V mobilu uslyším povzdychnutí a následný šramot.

„Beru si taxíka a hned jsem tam." S tímhle ukončí hovor. Zavrtím nesouhlasně hlavou, ale nebráním se tomu, proto mobil odkloním od ucha a hodím ho na sedačku vedle sebe. Nejhorší pocit, který kdy může člověk zažít, je když ztratí rodinu. Všechno, co kdy měl a je si vědom, že už se nevrátí.

Zvonek. Zvednu hlavu, ale jinak neudělám ani jeden pohyb. Můj pohled se stočí ke dveřím a já polknu. V krku mám jeden velký knedlík, kterého se nemůžu zbavit. Někdo zazvoní zas. V tom mě dojde, že Dean měl namířeno sem. Za mnou.

„Je otevřeno," křiknu a zabořím se co nejhlouběji do sedačky a přikryju se teplou dekou. Najednou mi je strašná zima a drkotají mi zuby. Možná je to tou bolestí. Ztrátou. Ozve se bouchnutí dveří a následné kroky. Ve dveřích do obýváku se objeví Dean ve svém typickém oblek, který se skládá ze saka, kalhot, které ladí se sakem a bílou košilí a na ní uvázanou šedivou kravatu. Jakmile mě uvidí, tak si rozepne knoflíček saka a přejde místnost a opatrně se posadí vedle mě, jako bych byla z porcelánu.

„Hope," řekne, ale já ho zarazím okamžitým zavrtěním hlavou. Nakrčí obočí a jeho ruka se v tu ránu ocitne na mé tváří a jemně mě po ní hladí. Vtisknu se mu do ní a zavřu oči. Ucítím, jak se gauč prohne a on se ke mně naklání a vtiskává mi lehký polibek na čelo.

„Nic neříkej," zamumlám mu do hrudi a rukama obejmu jeho hruď a natisknu se na něj ještě víc. On mi zaboří obličej do vlasů. „Jen prostě nic neříkej, prosím." Poprosím ho a on nic neříká, takže to beru jako souhlas. A tak tady sedím v náruči svého milovaného a aspoň z části se cítím jako doma.

***

Otcova rakev pomalu klesá do vykopané díry a mě se zadrhává dech v krku při každém dalším nádechu. Když jeho rakve dosedne na hliněné dno, tak se lidi rozejdou k prohlubni a začnou do ní házet všemožné věci, které měl můj otec rád. V ruce svírám modrou růži, kterou jsem od něj dostala. Moje první kytka od muže, kterého budu vždy milovat. Dean stojí těsně u mě a jemně svírá mé předloktí. Občas mývá přehnané reakce a nyní si myslí, že mám namále. Druhou rukou ho pohladím po prstech a povzbudivě se na něj usměju. Vrátí mi to a pustí mě. Udělám jeden krok dopředu a ocitnu se na hranici s prohlubní. Nejradši bych tam skočila a naposled obejmula otce. Sevřu růži v ruce a pustím jí na rakev. Odstoupím od prohlubně a zastavím se u Deana, který nahmatá mou ruku a prolete si se mnou prsty. Na dlaň mě maluje uklidňující kroužky. Pak už jev vidím, jak hlína dopadá na otcovu rakev a navždy ho pohřbívá pod zemí.

***

Netrpělivě ťukám do počítače už dobrých pár hodin bez přestání. Obrazovka se mi rozmazává před očima a začíná mě bolest hlava. Ozve se bouchnutí dveří a já vzhlédnu od obrazovky. Šéf zrovna vejde do mé kanceláře, a když mě spatří, tak zavrtí nesouhlasně hlavou a přejde ke mně. Sedne si na židli naproti mně a chladně se na mě podívá.

„Co se děje? Mám někde chybu?" zeptám se vyděšeně a začnu otevírat v počítači všechny složky, které jsem mu poslala a spěšně je kontrolovat. Očima přelétávám po obrazovce a každé slovo si mumlám pro sebe. V tom se ozve hlasité bouchnutí do stolu. Nadskočím v židli a zvednu hlavu. Georg už stojí a vražedně se na mě dívá.

„Už přes týden neděláš nic jiného, než jen tady sedíš a ohromnou rychlostí ťukáš do té klávesnice, chuděrka malá, už toho musí mít dost." Přihmouří oči a založí si ruce na hrudi. Přesně teď nevypadá jako šéf, ale jako kamarád, který pro mě chce to nejlepší.

„Jsem v pořádku." Vyhnu se odpovědi a pozavřu všechny složky, které jsem v té rychlosti otevřela. Najednou obrazovka ztmavne a počítač se vypne. Zvednu k Georgovy pohled, který v ruce drží drát od počítače a varovně se na mě divá.

„Kdy si naposled spala?" Optá se mě obezřetně. Opravdu se chová jako přítel. Musí říct, že máme spíše takový přátelský vztah. On zná Deana, znal mé rodiče a já se znám s jeho rodinou. Je to slušný chlap, který je v přibližně stejném věku jako já. Má rodinu. Manželku, které na něho čeká, než přijde kolem půlnoci domů z práce. Tři děti, které ho milují.

„Nedávno," zašeptám s ostudou v hlase a řekla bych, že to poznal, protože se vítězoslavně zazubí, na to se musím usmát.

„Běž domů, zavolej Deanovi. Kdy naposled si ho viděla?" založím si ruce na hrudi a zapřu se do židle. Sklopím pohled a zamyslím se. Už je to opravdu chvíle co jsem ho viděla, sice si píšeme a voláme, ale Dean je tak moc skvělý, že když jsem mu po pohřbu řekla, že potřebuju být chvíli sama, nedělalo mu problém mi vyhovět a nepřestat mě milovat.

„Na pohřbu." Povzdychne si a posadí se zpět na židli.

„Nařizuji ti si vzít si volno." Poraženecky svěsím ramena a popadnu sáčko, které visí přes opěrku židle. Nasoukám se do něj a stoupnu si. Je dobré poznat, kdy jsem poražena. A tohle bych opravdu nevyhrála, takže to vzdám. Radši dřív než později. To mě naučil otec. Popadnu kabelku a nasměřuju si to ke dveřím.

„Zítřejší rozvrh máš na stole," řeknu, když stojím ve dveřích. Zavřu za sebou dveře a namířím si to domů.

Rozhodnu se jít pěšky, abych si trochu utřídila myšlenky. Ulice New Yorku už jsou živý a na každým rohu se něco děje. Přitáhnu si sáčko blíže k tělu a kabelku si natisknu na břicho, když procházím kolem početné skupinky mužů. Zahnu do tiché a temné uličky. Jediné, co je slyšet, je klapot mých podpatků o chodník. Nepříjemný pocit začne narůstat, když se za mnou objeví muž a jde stejným směrem. Nenápadně otočím hlavu a změřím si ho pohlede. Nevypadá nebezpečně. Ale jakmile začne zrychlovat, tak mi srdce začne divoce bít. Aniž bych si to uvědomila, tak najednou jdu rychleji, než předtím. Muž za mnou začne také zrychlovat, ale to už se dám do běhu. V podpatcích se běhá opravdu těžko. Zahnu doprava a oběhnu popelnici, ve které se hrabe nějaký bezdomovec. Oběhnu ho a zarazím se. Přede mnou se tyčí velká cihlová zeď.

„Sakra," ulevím si a prudce se otočím zády ke zdi. Bezdomovec, který se hrabal do teď v popelnici, leží na zemi a pod nim se tvoří kaluž krve. Z hrdla se mi vydere výkřik, který stejně nevyjde ven. Ruku si položím přes pusu a začnu couvat, dokud zády nenarazím na chladnou zeď. Ze zatáčky vyjde onen muž. Že já vůbec chodila tudy. Kabelku upustím na zem a vyděšeně se nadechnu. Muž se zastaví zhruba pět metrů ode mě. Chce pokračovat, když v tom se za ním objeví muž. Muž celý v černým se otočí a něco zakleje cizím jazykem. Onen asi můj zachránce. Možná. Vykopne nohu a muže před sebou kopne do břicha. Ten se okamžitě svalí k zemi a chytne se bolestně za břicho. Muž se nad ním vztyčí a nesouhlasně zavrtí hlavou. Pak ho překročí a jde směrem ke mně. Sakra. Ten je větší než tamten.

„Slečno Campbellová," osloví mě muž příjemný hlasem. Nevidím mu do tváře. Jakmile vyjde na světlo, které vychází z lampy, tak toho muže poznávám. „Jsem Steve Rogers a jsem zde, abych vás dostal do bezpečí."