Hate Me /CZ/-/Kniha 1/

7.Kapitola

Ahoj :) Jde tady jen o to, že mám další postavu v příběhu a tou je Skye (Agents of shield).

Pokud jste někdo viděl agents of shield, tak postavu znáte, ale pokud ne, tak nevadí, protože se tam nic konkrétního objevovat s ní nebude. Nic méně. Pokud jste neviděli, tak doporučuji. Pro někoho to může být nezáživný seriál. Kamarádka říkala, že se jí nelíbil. Ale já se od toho nedokázala odtrhnout.

Jinak užijte si kapitolu :))

Sam se na mě mračí přes celý stůl. Rukama se opírá o hranu stolu. Oči má zúžené, až mu do nich skoro nevidím. Já mu oplácím ten samý urputný pohled. Bez přestání se na sebe mračíme asi už skoro hodinu a nikdo nechce přestat. A on obzvlášť. Taky jedna vlastnost, kterou si k němu můžu připsat. Soutěživost. Ani když se do místnosti nahrne celý tým Avengers, tak nepřestáváme.

Nakloním se dopředu a rukama sevřu hranu stolu. Jak v nějakým kovbojským filmu. Sam udělá to samé, akorát vypadá víc výhružně, než já. Chci se naklonit ještě víc, ale v tom pohybu mi zabrání stůl.

„Co tady děláte?" zeptá se Natasha a přisedne si vedle Sama a změří si nás pohledem. Dost podezíravým. Semknu rty do úzké linky. On začne mrkat. Déle to nevydrží, ale to já už taky ne. Zopakuje můj pohyb. Kolem stolu si posedají i ostatní a sledují náš souboj pohledů.

„Zkus to vzdát." Výhružně na něj ukážu prstem a jemu se zvedne koutek úst do nepatrného úsměvu.

„Kéž bych mohl říct to samé," zahučí. Periferním viděním, zpozoruji, jak se Steve zvedne ze židle a někam jde. Když se vrátí zpět s nějakou složkou v ruce, tak jí položí na stůl a posadí zpět do židle. Jako první se po ní natáhne Natasha. Položí si jí před sebe a otevře. Pozorně se do ní začte a já si v tu chvíli uvědomuji, že už koukám někam jinam, jen ne na Sama. Vítězoslavně tleskne rukama a zazubí se na mě. Vzhlédnu k němu a vypláznu na něj jazyk.

„Jak dětinské." Založím si ruce na prsou.

„Co to je?" zeptá se Wanda, poukazujíc na složku v Natashiných rukou. Steve pokrčí rameny a zamračí se.

„Přinesl to Fury, prý je to důležitý."

„Pašování drog přes hranice Evropy?" zeptá se udiveně Nat a složku pošle po směru hodinových ručiček, takže složka je teď v rukách Buckyho.

„Tohle, ale není naše práce, ne?" Sam.

„Vždyť máme dělat něco důležitějšího, než tohle," zahučí Bucky.

„Copak se policie nedokáže postarat ani o tohle?" Wanda. A takhle to pokračuje. Každý si vymění své názory, ve kterých se shodnou. Pouze záporné názory. V tom smyslu, že tohle není jejich práce a že mají dělat něco většího. Důležitějšího, než tohle. Upřímně. Pašování drog přes hranice je taky podstatná záležitost. Obzvlášť v Evropě, kde na hranicích nekontrolují náklad, který ten dotyčný převáží.

Odkašlu si, ale oni se dál baví. Znova. Tentokrát se na mě podívá Steve a pobídne mě. „Jestli k t tomu mohu taky něco říct," začnu a tím si upoutám jejich pozornost, „sice Furyho neznám osobně, ale co jste mi řekli, tak jsem pochopila, že by vám nedával úkol, který by nebyl důležitý." Všichni kolem stolu zmlknou a dívají se na mě. Střídavě po mě a po ostatních kolem sebe. Nervózně se kousnu do rtu a opřu se do židle. Nakonec promluví Vision.

„Musím souhlasit s Hope." Po tváři se mi rozlije nepatrný úsměv, který mu věnuji a on mi ho oplatí. V mnohem lepší verzi.

„Já taky." Jakmile se ke mně přidá i Steve, tak je jasný, že jsem přesvědčila i ostatní. A taky je to tak. Najednou se všechno semele moc rychle. Nestihnu nic postřehnout a už mají plán. Jediné, co jsem postřehla je, že pašeráci se nacházejí někde v Evropě a snažíc se to dostat do jiné země. Musím říct, že takhle to pouze slyšet mě strašně láká jít do té akce, ale co mohu dělat.

+++

Právě čtu Hobita, když v tom se vedle mě posadí nepozorovaně nějaká dívka. Nadskočím a vzhlédnu od knížky. I když nuceně. Vedle mě sedí dívka s zvláštním výrazem na tváři. Založím si stránku, kde jsem skončila a položím jí pomalu vedle sebe. Deku, kterou jsem přikryta, si přitáhnu blíže k tělu a se zvednutým obočím se podívám na vetřelce vedle mě.

„Ahoj?" Prohrábne si vlasy a usměje se na mě. Podá mi ruku. Chvilku si jí měřím podezíravým pohledem, ale pak jí přijmu. Potřeseme si rukama.

„Jsem Skye," řekne.

„Já-„ přeruší mě.

„Hope Campbellová, moc ráda tě poznávám." Kousek se od ní odtáhnu a dám ruce před sebe. Když si toho všimne, tak se zasměje a taky si kousek poposedne. Správně osobní prostor.

„Dobře," začnu a nervózně se usměju, „to je opravdu divné." Postaví se na nohy a přejde od gauče do kuchyně. Začne tam něco dělat. Opatrně jí pozoruji. Každý její pohyb. Nakonec si vezme sklenici a z lednice vytáhne džus, nalije do skleničky a předtím než se napije, tak se na mě podívá. Pokrčí rameny a přejde ke stolu. Posadí se a nohy si složí do tureckého sedu.

„Tak, co to čteš?" poukáže na knihu, která je položena po mém levém boku. Kdysi jsem jí dostala k narozeninám od mé matky. Vlastním jí aspoň deset let. Je to jediná vzpomínka, která mi kromě fotek a bolesti v srdci, zbyla.

Vezmu knihu do rukou a ukážu jí obálku. „Hobita." Přikývne a usměje se.

„Fanynka Tolkina?"

„Ani ne," zamručím a knihu si položím do klína. Deka mi spadne ke kotníkům. Nechám jí tam a bradu si položím na kolena.

„Proč si tady?" zeptám se. Překvapeně ke mně vzhlédne a nakloní hlavu na stranu. Pře obličej se jí přežene úsměv.

„Tobě to neřekli?" Zavrtím nesouhlasně hlavou a napřímím se. Co by mě měli říct? „Mám na starosti, aby si to přežila, za tu dobu, co jsou pryč." Obličej mi ztuhne překvapením a posměchem. Co si sakra myslí? Skye se na mě usměje a začne se zas věnovat svému pití, co má na stole. Já zato zapadnu zpět do sedačky a knihu si přitáhnu k sobě. Aniž bych věnovala pozornost tomu, že je tady v místnosti cizí osoba, tak se znova začtu do knihy a ignoruji všechno kolem mě. Utíkám před realitou.

+++

Něčí ruce mě opatrně zvedají ze sedačky, kde jsem s největší pravděpodobností usla. Nesouhlasně něco zamumlám a chci si přitáhnout deku blíže k tělu, ale když jí nenahmatám, tak pomalu otevřu oči. To už se ocitám v něčí náruči a někam mě ten dotyčný nese. Zamžourám a pravou rukou si protřu oči. Hlavu mám položenou na rameni dotyčného a obličej zabořený do jeho hrudi. Když v tom mě něco zastudí na zádech, kde se mi vyhrne triko. Okamžitě tu osobu poznávám.

„Bucky," špitnu rozespalým hlasem. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Sklopí pohled a podívá se mi do očí.

„Hm." Zvednu ruku a položím mu jí na hruď. Chytnu ho za látku šedého trika a přitáhnu se k němu blíž. Jakmile to udělám, tak trochu zkamení, ale nedá to jinak na sobě znát. Ve své podstatě ani nevím, proč jsem to udělala, ale nutkání bylo silnější než čistý rozum. Něco mě k tomu přinutilo. Možná to, že když jsem u něj. Stačí stát jen vedle něj. Být poblíž, ve stejné místnosti, tak se cítím v bezpečí. Nevím, co to pro mě znamená, ale bojím se toho. Přes řasy si všimnu jeho rány na krku. Opatrně tam položím ruku a on sebou cukne. Okamžitě ruku stáhnu a podívám se na konečky prstů. Leskne se na nich červená tekutina.

„Co se tam stalo?" Zavrtí hlavou a dívá se dál před sebe. Otevře dveře do mého pokoje a zase je za sebou zavře. Přejde se mnou k posteli a opatrně mě na ní položí. Vezme deku a přikryje mě jí. Přitáhnu si jí blíže k tělu a chci se ještě zeptat. Jenže jediné, co stihnu zareagovat, než otevřu pusu, je klapnutí dveří. Povzdychnu si a přetočím se na bok. Ruce si složím pod hlavou, ale podivným způsobem nedokážu usnout. Proto se posadím a zadívám se z okna. Nechci jít spát. Nechci nic jiného, než jen přemýšlet. O smrti mých rodičů a všeho, co se mezitím stalo.

Baf :D jak se máte? Já blbě, protože je konec roku a učitelé se totálně zbláznili. Moc ráda bych vám poděkovala za hvězdičky a byla bych taky ráda za zanechání komentáře. Kritiku přijímám s otevřenou náručí a byla bych opravdu ráda, kdyby jste mi napsali, co dělám za chyby. Děkuji :)