Moje sestra měla plyšového medvídka, děsivého plyšového medvídka. Nevím proč, ale vždycky mě děsil.
Byl vždycky tak... znepokojující.
Ta věc měla oči, co vypadaly jako reálné. Bylo to, jakoby byly od opravdového medvěda, obličej byl jen jako nějaké neživé plátno.
Poprvé jsem začal mít pochybnosti o tom medvědovi, když ho moje sestra dostala a mě byly čtyři roky.
Měli jsme psa a ten měl zlozvyk, že neustále něco žvýkal, a tak ho matka vždy vzala a dala ho do malého pokoje na konci chodby v horním patře.
Pokaždé, když jsem vyšel po schodech nahoru, spatřil jsem toho děsivého medvídka, jak na mě zírá těma lidskýma očima. Jak mě sleduje.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tohle ale ještě nebyla ta zvláštní část; začalo to být divné až po pěti letech, to mi bylo okolo šesti nebo sedmi let.
Moji sestru přestal medvídek zajímat a tak ho matka jen dala na poličku, kde byly všechny naše staré hračky.
Jediný problém byl v tom, že ta polička byla v mém pokoji.
Když mi bylo devět a byl jsem dostatečně starý na to, abych se o sebe postaral sám a usínal o samotě, mohl jsem zalézt do postele bez rozsvícené lampičky.
A tady začalo být... děsivé.
Když jsem jednou usínal, vzpomněl jsem si na to, jak matka dávala medvídka Teddyho na moji poličku; pomalu jsem se otočil a rozhlédnul jsem se po místnosti. V tu chvíli se mé srdce jakoby zastavilo při pomyšlení na ty horory a děsy, které se devítiletému dítěti rojí v hlavě. Chtěl jsem vyrůst a zbavit se jich.
A tak jsem jen zavrtěl hlavou, otočil se a zabořil hlavu do polštáře.
Když jsem o chvíli později zase hlavu zvednul, všimnul jsem si něčeho, co mě vystrašilo jako ještě nic v životě: na druhém konci mého pokoje seděl Teddy. Když se mé srdce zase trochu zklidnilo, posadil jsem se a asi minutu na něj jen zíral. Najednou jsem měl silnou potřebu zívnout a během toho jsem zavřel oči.
Když jsem je zase otevřel, Teddy byl blíž mé postele.
Najednou jsem začal být doopravdy vystrašený. Přitiskl jsem se ke zdi a rozhlédl jsem se po pokoji, abych našel alespoň nepatrné známky toho, že ho ke mně posunul někdo z rodiny.
Když jsem se podíval zpátky, Teddy seděl naproti mě na posteli a já začal panikařit strachem.Když jsem mrknul, zmizel.
Položil jsem hlavu na polštář a snažil jsem se usnout.
Ale když jsem otevřel oči, bylo to před mým obličejem a zíralo to na mě těma lidskýma očima.
Vykřiknul jsem do tmy, když se to na mě vrhlo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už nikdy jsem se na medvídky nedíval tak, jako dřív.
O pár let plných strachu jsem tu věc spálil.
Sednul jsem si spokojeně ke krbu a sledoval jsem, jak se medvídek mění na hromádku popela.
Žil jsem si svůj teenagerský život. Jediná věc, kterou si pamatuji, byla ta, podobná mému zážitku z dětství. Bylo to, když jsem sledoval Trainspotting. Ta zasraná scéna s tím děckem mě tak vyděsila...
Když mi bylo devatenáct, přestěhoval jsem se.
Dostal jsem klíče od svého nového domu a byl jsem připravený vybalit svůj nábytek. Po hodinách skládání a vyndavání jsem se konečně dostal k poslední krabici, odnesl ji ze stěhovacího náklaďáku, dal dovnitř domu a zavřel za sebou dveře.
Vešel jsem do kuchyně a položil krabici na stůl. Otevřel jsem si a našel jsem v ní skříňku. Vzal jsem ji a rozhodl jsem se, že ji dám do rohu nového obýváku, když jsem se zamyslel a řekl si:
,, Nepamatuji si, že bych balil skříňku."
Moc jsem se o to nestaral, jediné, na čem mi záleželo, bylo to, že jsem se přestěhoval do nového domova.
Vešel jsem do kuchyně, abych si vzal televizi a odnesl ji do obýváku. Vešel jsem do něj, když jsem to najednou spatřil.
Seděl tam Teddy a zíral na mě těma lidskýma očima.
