Temptation ✔

4. kapitola - Uvítací večírek

"Mohli bychom si dneska večer uvařit něco dobrého, nemáme s kluky trénink, takže budu mít času dost. Pokud samozřejmě už něco nemáš v plánu," navrhl Junmyeon, když mi pomáhal vybalovat věci, a zároveň stíral hadrem mikročástečky prachu, které viděl přes svou imaginární lupu - nepochyboval jsem o tom, že nějakou měl. Jak by si jinak mohl myslet, že je někde prach a nepořádek?

"To by bylo skvělé," pokýval jsem hlavou ve zdvořilém gestu. Měl jsem sice občas rád svůj klid, ale nebylo by hezké, abych odmítal, když se o mě všichni tak hezky starají.

"Super," rozzářil se, pocuchal mi vlasy na hlavě a vypařil se z pokoje se slovy: "Skočím to říct ostatním, třeba se budou chtít přidat." Jelikož zmizel skutečně během vteřiny, ani jsem se neobtěžoval s odpovědí, jen jsem se s povzdechem posadil na svou postel a do klína jsem si položil tričko, které mi předchozí večer mamka úhledně složila do kufru stejně jakou spoustu dalších kusů oblečení. Stýskalo se mi. Nechtěl jsem si to nejprve přiznat, ale bylo to tak. Je pravda, že jsem nikdy nebyl člověk, který by se na někoho citově vázal, v předchozí škole jsem sice měl přátel celkem dost, ale k nikomu jsem si neutvořil opravdové pouto. Krom rodičů samozřejmě. Ale nechyběli mi jen oni, chyběla mi jistota, kterou jsem měl. A zázemí. Tady jsem byl jako cizinec, nevítaný host. Ač se všichni tvářili, že jsem vítaný, nechtěl jsem jim věřit. Když jsem to udělal naposledy, krutě se mi to vymstilo...

"Je všechno v pořádku, Kyungie...?" zaslechl jsem jakoby z dálky, než jsem se dokázal probrat ze svého zamyšlení. Pootočil jsem hlavu - vedle mě seděl Luhan, ustaraný výraz ve tváři, a hladil mě po zádech.

"Ehm.. jo-jo, samozřejmě," cukl jsem sebou a rychle jsem zamrkal náznak slz, které mé oči začínaly dělat skelnými. Pak jsem se pousmál, rozpačitě jsem si prohrábl vlasy na temeni hlavy a nechával jsem ho, aby mě dál hladil po zádech, ač jsem z toho byl celý nesvůj. Rozhlédl jsem se - naštěstí jsme byli v pokoji jen my dva. "Kde jsou ostatní?"

"Ah, Hunnie je s Yixingem a Jonginem v jejich pokoji, řeší postavení v jedné choreografii, kterou budeme zítra trénovat. Já jsem tam byl s nimi, ale pak jsem si zašel do kuchyňky a po cestě jsem potkal Junmyeona. Říkal něco o společné večeři či co, úplně jsem to nepochopil, abych byl upřímný. A tady bylo otevřeno, tak jsem nakoukl, jestli tu jsi. Vážně je všechno v pořádku? Vypadal jsi tak... smutně."

"Vážně jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel, nic víc," pokusil jsem se znovu usmát. "A Junmyeon mi navrhl, abychom si udělali nějakou dobrou večeři a řekl, že vás taky pozve. Tak to je asi ta věc, o které mluvil."

"To je boží nápad!" vyskočil Luhan na nohy. "Mohli bychom si z toho udělat takový soukromý seznamovací večírek, co říkáš? Nás osm."

"Tak... tak proč ne. Měl bych něco připravit?"

"Rozhodně ne! To my tě musíme pohostit. Jdu to říct ostatním, tohle se musí pořádně naplánovat." A s těmito slovy vesele vyběhl a zmizel stejně jako Junmyeon před chvílí. Pro případ, že by mě šel opět někdo zkontrolovat, zavřel jsem dveře a opět se pustil do vybalování věcí. Už jsem nechtěl dovolit nechtěným vzpomínkám, aby se opět vkradly do mé mysli. A protože jsem se před touto minulostí sám uzavřel, začínaly se myšlenky otravně ubírat jiným směrem. Směrem k chlapci, kterého jsem před pár hodinami poprvé spatřil. Upřímně, přišlo mi, že na téhle škole je každý neuvěřitelně skvělý, krásný a dokonalý. Ale i přes to, kolik sympatických lidí jsem dnes potkal, ta jedna tvář mi v mysli vyskakovala jako první. Bylo to zvláštní, ale tím, že mi ze své osobnosti ukázal ze všech nejmíň, byl jsem nejvíce zvědavý.

Kim Jongin.

...

"Ah, já vážně nechci být nějak na obtíž."

"Nejsi! Neříkej takové hlouposti."

"Přesně tak, jsme rádi, že tě tu můžeme pořádně přivítat. Tak už se nebraň a pojď."

Yixing a Junmyeon mě táhli každý z jedné strany napříč dlouhou chodbou internátu směrem, kde byly vchodové dveře. Venku už se stmívalo a já jsem se bál, abych v pološeru o něco nezakopl. Nejlépe o své vlastní nohy. Každopádně už jsem raději vůbec neprotestoval a nechal jsem se dovléct až ke dveřím pokoje číslo 6. Yixing se zářivým úsměvem otevřel dveře, načež oba společně se mnou vešli dovnitř.

"No konečně jste tady," zajásal Baekhyun a už se k nám řítil se lžičkou, pod kterou přidržoval druhou ruku, aby nic nekáplo na zem. "Co myslíš, Kyu? Je tahle omáčka dobrá? Uvařili jsme raději ještě jinou." Hned na to mi strčil lžičku do pusy a já jsem ucítil skvělou kombinaci sýru a italských bylinek.

"Je výborná," pokýval jsem horlivě hlavou, hned jak jsem ji spolkl. "Vaříš neuvěřitelně dobře."

"To jsem nebyl jen já, všichni jsme se na tom nějak podíleli. I když... někteří z nás měli co dělat, aby nepřevařili špagety, že, Channy?" otočil se Baekhyun s hlasitým smíchem na tmavovlasého chlapce, který se právě se Sehunem pokoušel otevřít plechovku s liči.

"Ale nech toho! Víš, že jsem jednou spálil i vajíčka. Snažil jsem se," obdaroval ho napůl uraženým a napůl pobaveným pohledem tmavovlasý vysoký chlapec. "Slibuju, že ti ty špagety budou chutnat, Kyungsoo, nejsou sice úplně al dente, ale je to můj vrcholný výkon."

"Já ti věřím," usmál jsem se na něj, načež jsem se odvážil podívat na Sehuna. Ten se na mě nedíval. Bezmyšlenkovitě svíral v ruce plechovku a jeho oči se stočily k Luhanovi, který už se ke mně blížil s kelímkem v ruce: "Tak tady máš, sice to není alkoholické, ale je to skvělý míchaný nápoj."

"Pokud ti nevadí, že do roka umřeš na cukrovku," rozesmál se Junmyeon. "Možná si to pak raději nařeď vodou."

"Jeden kelímek mu nic neudělá," vyplázl na něj zrzek vlasy a strčil mi nápoj do ruky. "Ochutnej."

"Mhmm... je to výborný," uculil jsem se, jak jsem se pokoušel zakrýt grimasu, kterou ve mně vyvolal nápoj chutě cukrové vaty, citronu a všeho cukru, který na světě existuje.

"Vidíš? Nechutná mu to," rozesmál se Yixing, který u mě byl nejblíže, takže můj boj s mou vlastní mimikou viděl z nejlepšího úhlu, a objal mě kolem ramen.

"Ale ticho," zakabonil se Luhan, tak jsem lehce zpanikařil: "Ehm, je to skvělý, jen si tam přidám trošku vody."

"To je v pohodě, Kyungie," rozcuchal mi Yixing vlasy a stále mě jednou rukou držel kolem ramen. "Musí pochopit, že rozpuštěný cukr v cukru se špetkou cukru navrch tady mít úspěch prostě nebude."

"A co cukr rozpuštěný v čokoládě?" ozval se ode dveří pobavený hlas. Všichni jsme se otočili.

"Jongine, no konečně!" zajásal Sehun. "Už jsem si myslel, že jsi ty muffiny spálil stejně, jako tady náš maestro rozvařil špagety," poklepal Chanyeolovi na rameno, načež se ozvalo dotčené: "Hej!"

"Já? To nikdy," zavrtěl Jongin pobaveně hlavou. "Ale mohli byste mi udělat trochu místo, začínají mě přes ty chňapky pálit ruce."

"Hodného nepálí," poznamenal Luhan a vyklidil poslední volný stůl. Ještě než Jongin formu položil, dal na stůl podklad, aby se nepoškodil, a pak už jsme na muffiny všichni viděli a mohli jsme obdivovat jejich nádheru. Byly skutečně dokonalé - asi jako všechno, co Jongin dělal, dle poznámek o tanci, které jsem předtím slyšel.

"Tak se konečně můžeme pustit do jídla," zatleskal Junmyeon a vzal do ruky talíř.