V.I.P. 2 ✔

7. kapitola

Bára utíkala směrem k chatě. Musela utéct, protože jen jeho pohled jí působil strašnou bolest. Mnohem horší to bylo s jeho dotekem. Úplně zkameněla, vybavila se jí scéna, jak se stejně dotýkal Lenky. Nebo, jak se líbají se stejnou vášní jako dříve oni. Dělal s ní věci, které patřily jen Báře, proto mu to nemohla odpustit. Přitom by tolik chtěla. Chtěla se vrátit domů a být zase šťastná jako dřív, ale to už nikdy nepůjde. Ona to věděla. Problém byl že Michal ne. Myslel si, že vše bude jako dřív. Vtrhla prudce do chaty.
Skočila do postele a plakala. Tolik ho milovala a on jí takhle podrazil nohy. Nenáviděla ho za to, ale ještě víc sebe, že mu prostě nedokázala odpustit. Bylo by to o tolik snazší.

Michal vzal Kristýnku do baru. Celou dobu ji nesl na rukou. Užíval si každý její pohled a úsměv.
„Je, to je ale krásná princezna. Čí ty jsi?“ zeptal se s úsměvem Jakub.
„Maminky a tatínka,“ řekla stydlivě. Krčila se za Michalem, přičemž nenápadně vykukovala.
„No nepovídej, pvosím tě,“ zašišlal, což Týnu rozesmálo.
„Dej jí nějaký papíry a pastelky. Ona si půjde malovat a my to tu zatím dáme do kupy,“ posadil Kristýnku ke stolu.
„No promiň, ale pastelky tu nemám. Mám tu barevný propisky. Tohle je hospoda ne dětský domov,“ protočil své šedivé oči, když odcházel k baru. Donesl jí to ke stolu a ona slušně poděkovala a začala si kreslit.
„Ta je kouzelná, chlape,“ drcl mu loktem do žeber. „Tos nemohl nechat svýho ptáka v kalhotách aspoň kvůli ní? A kdes ji vůbec našel?“ Michal zasněně koukal, jak si jeho milované dítě maluje. Přesně. Aspoň kvůli ni měl být věrný.
„Ani nevíš, jak moc mě to sere. Když jsem šel pro snídani, viděla mě a utekla za mnou. S Bárou jsem to, ale zase posral. Utekla přede mnou se slzami v očích,“ skousnul vztekle spodní ret.
„Cos udělal?“
„Trochu jsem to prostě přehnal. Sakra, ta ženská mi zatraceně chybí. Prostě to v její přítomnosti nejde ovládnou. Chtěl jsem, vážně moc jsem to chtěl, ale ona na mě působí jako magnet.“
„Tak za ní běž. Já ti malou pohlídám,“ nabídl mu.
„To nejde. Musím ti pomoct,“ musel, ale nechtěl. Komu taky jo. Vždyť to tam vypadalo jako po atomové výbuchu. Jakub se zasmál a plácl ho utěrkou, kterou měl na rameni.
„Stejně se ti do toho nechce. Jdi za svou ženou. Kleč před ní, líbej jí nohy. Sakra, ukaž jak ji miluješ!“ jeho motivační proslov Michala nakopnul. Měl absolutní pravdu. Musel Báře dokázat, jak moc lituje svého činu. Přeci nemůže zahodit všechny ty hezké chvíle?
„Máš pravdu. Jen jestli tu Týnka bude chtít zůstat,“ písknul na ni. Znechuceně zvedla hlavu a povytáhla obočí.
„Nejsem pejsek. Nepískej na mě,“ odsekla na chlup přesně, jako to dělala její matka, když měla na Michala vztek.
„Kočko, promiň. Hele, zůstaneš tu chvilku ze strejdou a já skočím za mamkou.“ Zas pozvedla hlavičku. Dala tužku do pusy a přemýšlela.
„Já bych radši k tetě Rebece.“
„Tak jdeme k tetě Rebece. Už jsi měla její čokoládový pohár?“ tleskl rukama a už šel k ní. Kývla, že ne. „Tak to tě na něj zvu. Pojď,“ nechala se nést jako princezna, ani nezaregistrovala, že tatínek zůstal v baru. Myšlenka na pohár ji úplně pohltila.

Dorazil k chatě. Jen těžko hledal odvahu podívat se zas na svou smutnou ženu. Tohle prostě nebyla ona. Chtěl by zas slyšet její smích, cítit jak se ho dotýká. Chtěl vrátit čas. To jediné mu mohlo pomoct.
„Báro, jsi tu?“ Nikdo mu neodpověděl. Všiml si otevřených dveří jedné z ložnic. Vstoupil hned viděl, jak spí. Rozmazané líčení pod očima prozradilo, že brečela. „Zase jsi kvůli mně plakala,“ šeptl. Sednu si na postel a následně lehl na proti ní. Koukal na její obličej, dal jeden pramen vlasů, který padal do obličeje, za ucho. Otevřela trochu oči, pak je zase na vteřinu zavřela. Rozšířila rty, jako by se opravdu čas vrátil. Ovinula ho kolem pasu a natiskla tělo k tomu jeho. Asi po třech vteřinách, které si Michal neskutečně užíval, vyletěla prudce do sedu.
„Co se stalo? Kde to jsem?“ zapomněla na posledních dva dny. Dezorientovaně koukala kolem sebe.
„Pš, to je v pořádku. Jsme na chatě,“ posadil se a pohladil ji po tváři. S výdechem zase lehla. Zajela si prsty do vlasů a sjela ho pohledem.
„Co tu děláš? A kde je Týnka?“
„Je u Rebeky s Jakubem. Já..., chtěl jsem vědět, jak seš na tom.“ To už na Báru bylo moc. Utekla z postele a vše mu vyčetla.
„Dost! Nemůžeš si sem přijít a dotýkat se mě. Koukat tím svým pohledem a čekat, že ti padnu do náruče. Dej mi volnost. Potřebuji tyhle první dny překonat, a to nepůjde, když tě budu mít pořád na blízku,“ ukazovala při tom na něj. Stoupnul si těsně před ní. Jako by neslyšel nic toho, co řekla.
„Já tě ale potřebuju. Musím se na tebe alespoň dívat,“ chytil její ruce, ale ona sevření porušila skoro okamžitě. Copak byl hluchý? Nezáleželo mu na jejich pocitech? Bylo mu snad úplně jedno, že to prostě moc bolí?
„Sobče! Myslíš jen na sebe! Furt jen ty, ty, ty. Myslels někdy na mě? Víš, jaké je vídat tě neustále dokola? Já už nemůžu. Nechci tě milovat, chci tě nenávidět, ale ty mi to nedovolíš“ s pláčem křičela. Nějak přestala ovládat emoce. Vše, co v sobě měla jednoduše bouchlo. Problém byl, že i v Michalovi se odehrával ohňostroj emocí.
„A divíš se mi? Nechci, abys mě přestala milovat. Chci tě mít zase u sebe. Usínat vedle tebe a ráno se vedle tebe probouzet. Dotýkat se tě...,“
„Tak jako jsi se dotýkal jí? Líbal ji a miloval se s ní? Takhle to chceš?“ skočila mu do řeči.
„Ne!“ zařval, až sebou Bára cukla. Pak se Michal uklidnil. „Dobrá, co teda chceš?“ zeptal se tiše.
„Rozvod!“ to slovo z ní vyletělo úplně samo. Michal nevěřil svým uším. Šok ho donutil padnout zadkem zas hezky na postel. Chytil se za hlavu. Zoufalý a na hranici zhroucení přemýšlel, co to vlastně znamená. Doopravdy o ně přijde? O ženu, o dceru? Dali si přeci slib. Nesmí ho porušit.
„Co? To ne, prosím, jen to ne. Udělám vše, co budeš chtít. Půjdeme do poradny, vzdám se, stejně jako ty, hudby. Budeme žít podle tebe. Jen ne rozvod. To mě zabije. Já tě miluju a přísahám, že to, co se stalo, už se nikdy nebude opakovat. Každej si zaslouží druhou šanci, tak mi ji prosím dej,“ kdyby nebyl paralyzován, klekl by si. Bára mlčela nevěděla, co má dělat. Chtěla, aby trpěl, ale to jak ho teď vidí. Uplakaného a zničeného, jak prosí, bylo moc. Posadila se vedle něho. Dále však mlčela. Poslouchala jeho pláč a rvalo jí to srdce. Jedna její stránka by ho nejradši políbila. Ta druhá si vzpomene na ten podraz a vzteky by ho umlátila. Ale fakt chce vše zahodit, kvůli jedné chybě, které evidentně moc lituje? A co Týnka? Tohle je vážně dilema. Má tolik otázek, ale žádnou odpověď.
„Dobrá, nerozvedeme se. Zatím, ale dej mi prosím čas,“ ani nevěděla, kdy tohle řekla. V hlavě si to nepřipravila.
„Děkuju,“ oddechl si. Tak tohle bylo o fous. „Udělám vše, co budeš chtít,“ dost silně omotal kolem jejího pasu ruce.
„V první řadě mě přestaň dusit.“ Pustil ji, usmál se, přičemž setřel slzy a podíval se jí do očí.
„Ty mě chceš zabít? Víš, co by to pro mě znamenalo nemít žádnou naději?“ hřbetem ruky lehce plul po její tváři.
„Já, ale nevím jestli ti odpustím. Jen mám v hlavě zmatek,“ udělala prstem pár neviditelných koleček kolem své hlavy.
„A co ti říká srdce?“
„To je taky zmatené. Stále tě miluju, ale ten strach a zklamání je mnohem silnější,“ bylo jí mnohem líp, když mu řekla, jak se cítí a s čím vším bojuje.
„Udělám vše, aby se ti ulevilo. Zařídím nám poradnu, tu nejlepší. Zatím zůstaň tady. Týnu si vezmu k sobě, abys měla čas přemýšlet. Nebudu ti volat, ani psát, dokud to nebudeš chtít. Jasný.“ Tenhle plán zněl dobře. Souhlasila. Michal měl ještě jednu poslední otázku. Smutně se na ni podíval a zeptal se: „Políbíš mě naposledy?“ šel na to takticky. Bára se usmála. Něco jí to připomnělo. Kývla, že ano. Musela, on to také udělal. Políbila ho. Bylo to krásné. Jiné, jako by poprvé. Pro oba. Možná by mu měla odpustit. Pak se, ale stalo něco nečekaného. Před očima zahledla, jak Michal takhle líbá Lenku. Odtáhla se od něho, ale dělala, jako by se nic nestalo.