V.I.P. 2 ✔

8. kapitola

Tři dny bez Michala. Ani telefonát, ani smska… nic. Takovou dobu zatím plnil svůj slib. Báře to dost pomohlo. Už tolik neplakala. Dokázala myslet i na jiné věci než na něho. Bylo ráno jako každé jiné. Šla k Rebece na snídani. Už byla na cestě, když zaslechla zazvonil svůj mobil. Vyndala ho z kabelky a přijala hovor neznámého čísla.
„Prosím, Holečková,“ představila se.
„Ahoj, Báro, tady Simona, ředitelka ze školy,“ i žena z druhého konce telefonu se představila. Bára chvilku přemýšlela, kdo že to byl. Nevzpomněla si. „Mám ohromný problém a ty bys mi mohla pomoct. Moje učitelka v nulce si dost hnusně zlomila nohu. Bude půl roku doma. Tak jsem tě chtěla poprosit na kolenou, jestli bys ji nezaskočila. Slyšela jsem, že jsi na nějaký čas tady, tak by ti to mohlo pomoct.“ Bedlivě poslouchala každé slovo. Přemysla nad její nabídkou.
„Jo, beru to,“ řekla přímo. Byla to šance, jak se ze všeho dostat mnohem dřív. Uvědomit si, co chce a jestli to chce.
„Jo? To je super, tak se u mě stav co nejdřív. Moc ti děkuju,“ zajásala Simona.
„Jdu k tobě hned. Dej mi pět minut,“ s úsměvem koukla na kostelní hodiny. Snídaně počká.

„To je skvělé, žes souhlasila. Zachránilas mi tím život,“ posadila se do své židle a předala Báře papíry. „To je smlouva. Jsi ji projdi a podepiš.“ Bára si už vzpomněla, kdo je ona Simona. Teď, když viděla její obličej zjistila, že je to žena chlapa, se kterým hrála Faktor strachu při první návštěvě téhle kouzelné vesnice.
„To je v pohodě, ráda ti pomůžu. Aspoň se nebudu tolik nudit,“ mávla nad tím rukou a strčila smlouvu do kabelky.
„Aspoň ti to pomůže zapomenou,“ řekla tak, jako by to znala. „Víš, byla jsem ve stejné situaci. Ten můj mě prosil na kolenou a já mu na konec odpustila. Od té doby je jak beránek. Taky mi pomohla práce,“ svěřila se se svým tajemstvím. Bára stáhla obočí. Jak o tom sakra věděla? Na vesnici se vážně nic neutají.
„Ale já mám strach, že to u mě nepůjde. Pořád ho vidím s ní,“ přiznala. Bylo fajn o tom s někým mluvit.
„Hele, co takhle jít večer na skleničku. Je pátek, tak bude v Ráji zase sranda,“ navrhla Simona.
„To zní dobře,“ věnovala jí úsměv. Už se na dnešek moc těšila. Konečně vypustí trochu páry.
„Ok. Budu tam, tak se zatím měj,“ odcházela z kanceláře. Vzala do ruky mobil a začala v něm brouzdat. Procházela chodbou za doprovodu klepu z podpatků. Zkoukla cestu před sebe, aby zjistila, kde je odbočka. Zase se podívala na displej. Ještě pár kroků a bude u odbočky, když ucítila silný naráz, který ji svalil na zem. Bylo to, jako by narazila do skály, nebo s něčím hodně podobnému kameni. Silný naráz ji svalil na zem, kde se trochu bouchla do hlavy. Ucítila tíhu na prsou. Otevřela oči a zjistila proč. Na ní ležel muž s čokoládovými oči. Zadívala se do nich a on do těch jejich. „Kam jsi to čuměla?“ vyletěl. Vykulila oči. Byla překvapená jeho chováním.
„Co prosím a kam jsi čuměl ty? A slez ze mě, jsi těžkej,“ chtěla ho ze sebe sundat, ale on stále ležel.
„Ještě jsi mi neodpověděla,“ trval na svém.
„Seš debil? Nemůžu dýchat, ty tlusťochu. Jestli ze mě neslezeš, budeš mě mít na svědomí,“ zavrčela. Jeho chování bylo dětinské.
„Chci jen odpověď na mojí otázku,“ pohladil ji po tváří a usmál se.
„Do mobilu. A nehrabej na mě! Už slez! Drtíš mi kosti.“ Překulil své tělo vedle ni.
„Tak to jsme dva. Já taky čuměl do mobilu,“ přiznal. Bára to nezajímalo. Postavila se a začala čistit svůj špinavý zadek.
„Idiote jeden. Jsi normální? Jsem celá zasraná,“ natočila si zadek tak, aby na něj viděla. Idiot stále ležel na zemi a vychutnával si pohledem na její pozadí.
„Dost dobrý,“ mrkl. S přimhouřenýma očima zjišťovala, co dělal. Když ji to došlo vykulila je.
„Ty mě očumuješ?“ prohlídka si ho a zjistila, že to nebyl žádný tlusťoch, tak jak ho nazvala, ale docela dost vypracovaný mladík. Ve sportovní kraťasové soupravě vynikal každý jeho sval.
„Tak když ho tady na mě špulíš,“ ukázal směrem k pozadí. Bára se v jeho přítomnosti cítila divně. Byl dost oprsklý a taky hezký. Vražedná to kombinace. Vzala ze země mobil, který jemu i jí vyletěl při nárazu z ruky, a šla rychlým krokem pryč.

„Zlato, dáš si ještě kávu?“ přistoupila Rebeka k Báře a kávu jí dolila bez čekání na odpověď. Bára se smála a ujedla další porci ze svého zeleninového salátu. Zvoneček nad dveřmi zacinkal, koukla tam a uviděla hroznou věc. Ten mladík ze školy ji snad sledoval. Jejich pohledy se střetly. Rychle otočila hlavu k Rebece.
„Beko, kdo je tamto?“ ukázala směrem k tomu individu.
„To je Ondra. Učí na škole tělocvik, matiku a fyziku. Moc hodnej chlapec,“ jen to dořekla, byl u nich. Dělala, že ho nevidí, ale cítila na sobě jeho pohledy. Poslouchala, jak si objednal. Potom se posadil vedle ní.
„Slečinka musí držet dietu, proto si dala salátek,“ posmíval se. Jen protočila oči a napila se kávy. Vyndala z kapsy peníze. Položila je na stůl a řekla: „Rebeko, já už letím.“ Rebeka se přišla rozloučit. Objala ji a políbila na tvář.
„Kvůli mně nemusíš odcházet. Klidně si vypij kafíčko a dopapej svoje seno.“ Vážně se snažila ho ignorovat, ale do toho všeho, co v sobě měla, už se on prostě nevešel. Vrátila se k němu a vylila salát i s omáčkou na jeho hlavu a ještě teplá káva skončila v rozkroku.
„Příště, až mě uvidíš, tak dělej, že mě neznáš,“ otočila se na podpatku a hrdě odešla. Takhle na sebe ještě pyšná nebyla a dost se jí ulevilo. Najednou se cítila líp.
„Debile jeden,“ řekla Rebeka a darovala mu pohlavek, až z jeho hlavy odletělo pár lístků rukoly.

Jen, co za sebou zavřela dveře potřebovala pořádně studenou sprchu. Ten blbeček jí pěkně pil krev. Vlezla do sprchy a užívala si vodu, avšak ne dlouho. Ze zdola se ozývaly hrozné rány na dveře. Vylezla ven a hodila na sebe župan, který měla nad kolena. Šla otevřít v domněnce, že je to Michal, kdo jiný taky. Otevřela dveře a tam stál Ondra. Chtěla před ním zavřít, ale on dveře rozrazil. Ustoupila od něho o dost velký kus.
„Co tu chceš? Jak víš kde bydlím?“ byla vyděšená. V jeho očích bylo něco podivného, to jak na ni koukal, bylo děsivé.
„Každý ví, kde stojí honosná chata Holečků. Máš můj mobil. Muselas mi ho vzít ve škole.“ Podívala se do kabelky. Měl pravdu. Byl sice bílý jako ten její a skoro stejně veliký, ale byla to úplně jiná značka. „Nechápu, jak se to mohlo stát,“ předala mu mobil.
„Pořád ti píše nějaká hysterka. Jednou volal zvedl jsem mu to. Byl dost překvapenej, když slyšel chlapa. Podle toho jsem zjistil, že to není můj mobil,“ vyměnili si je. Přičemž Ondra stále skenoval Báru. Věděl, že pod tím sexy županem nic nemá. Všiml si jejího vlhkého těla. Ani radši nepřemýšlel nad tím, jak by vypadala nahá.
„No, děkuju, ale teď vypadni,“ vyhnala ho ze svého bytu.
„Půjdu, neboj, ale řekni. Stihla jsi mi ho sjet?“ ukázal na mobil.
„Ne. Jak bych mohla, když jsem ani nevěděla, že jsme si ho vyměnili?“ kroutila hlavou. Ten kluk je vážně debil, pomyslela si.
„To já tobě jo a docela mě zklamalo, když jsem nenašel žádné erotické fotky,“ přiznal. No prostě debil. Bára vykulila oči nad jeho drzostí. Jak si je mohl něco takového dovolit.
„Zmizni!“ zavřela mu před nosem. Podívala se na mobil a zjistila, že má snad milion zpráv od Michala. Vyptával se, kdo je ten chlap. Usmála se nad tím a řekla si, že nebude odepisovat. Nechá ho pěkně vydusit.