Někdy ztrátou získáváme

není všechno zlato co se třpytí

,,...Není všechno zlato co se třpytí...Rony, zlato, kdy už to pochopíš?!"    byla poslední věta mého snu.  V mžiku jsem se posadila na postel. Mastné vlasy se volně nesly k lopatkám, vytahané pižamo už zbledlo a pod očima jsem měla velké, uplakané kruhy. Podívala jsem se na budík a hned potom na sebe. Vstávej huso!Je pondělí! dneska se tvůj život od základu změní.  Namlouval mi vnitřní hlas. Vstala jsem, popadla vše potřebné, umyla si vlasy. Zkulturněla jsem alespoň co se dalo jako například to, že jsem se namalovala zbytkem docházejícího korektoru, vyschlou řasenkou,  bronzrem a leskem na rty. Oblečení jsem nevybírala zrovna dlouho, jen to co jsem našmátrala rukama spoza skříně.

,,Cože? To si ze mě děláš srandu, že jo?! Prosimtě nemel takový krávoviny a připrav se na dnešek máš ještě hodně zákazníků co nejsou zrovna.."  Nechutně odpovídal na moje prosby můj obtloustlý šéf Marcus. Nedořekl větu, protože jsem ho přerušila.   

,,Asi jsi mě špatně pochopil. Je to definitivní." Odpověděla jsem.

Marcus se tvářil zaraženě. Nadzvedl jedno obočí a moc dobře věděl, že jsem byla jeho nejlepší "děvka". 

,,Ehm..no..teda já.. chtěl jsem říct." Začal blekotat. 

,,Chci svoje prachy..hned!" Řekla jsem. 

Marc si jen něco zamumlal pod vousy a zaluskal prsty. Přiběhla malá, uměle prdelatá zrzka a něco mu pošeptala. Věděla jsem, že s prací to nemá nic společného. Marc se uměle na zrzku usmál a mně podal obálku s větším obnosem peněz. 

,,Nashledanou Veroniko," řekl. 

Já se ani nenamáhala a jen tak letmo do vzduchu prohodila jedno sprosté slovo ale nakonec jsem se přece jen sebrala a řekla alespoň, ,,sbohem." 

Konečně! Cítila jsem se líp, mnohem líp. Je mi jedno jestli skončím jako prodavačka v sámošce nebo kuchtička v mekáči. Tohle byla největší přítěž mého života. Ne, i když vlastně ne. Už mi nezbyl nikdo. 

Nikdo kdo by mi položil ruku na rameno a řekl, ,,Paráda! Věděl jsem že máš na víc."

Kamarády jsem díky tomu ztratila, vlastně jich nikdy moc nebylo. Jsem jen taková tuctová holka. Věřím všemu a to je moje slabost. 

Obdivuji lidi co mají kuráž. Taková byla i moje matka, sebevědomá. Ale já v duchu věřím, že JE. 

Když mi bylo dvanáct, Rodiče jako obvykle odjeli na výkendovku do hor. Do Kanady, nevrátili se, do dnes se neví kde, jak, proč jsou a nebo jestli ještě vůbec  jsou. Do papíru se napsalo ,že se zřítili do nějaké propasti, ale tomu já nevěřím. Pubertu Jsem tedy přetrpěla s mým dospělým Bratrem. Dal se na pátrání po mých rodičích, marně. Teď žije se svou rodinou v kanadě.  

,,Brácho?" 

,,Co je?!" odsekl. A nedivím se, kdo by chtěl sestru štětku? 

,,Jen jsem ti chtěla říct." Řekla jsem, ,,dneska jsem skončila."

,,Hmm.. Hezký" Odpověděl lítostně.

,,Děje se něco? Tobě se to nelíbí?" Řekla jsem.

,,Jen tak dál moje zlatá.. Popravdě je mi to fuk. Jo a kdybys potřebovala pomoct třeba najít práci nebo ták. domluvím ti klidně něco." Řekl chladně můj bratr, zpoza byl slyšet dětský hlas. ,,Musím jít Rony. Pa."tů..tů..tů.. bylo slyšet ze sluchátka. ,,Pa." Zašeptal jsem tiše.

Dorazila jsem domů, do mého bytu. Abych vám ho správně popsala... nepopíšu jelikož je tu bordel. 

Jedna lahev střídala druhou. A kusy smradlavého oblečení se váleli tu a tam. 

,,Ták Veroniko, přece se s tímhle nebudeš srát!?" řekla jsem si v duchu.tleskla jsem si, promnula ruce, vzala jsem pytel na odpadky. Budeme tu činnost nazývat uklízením? Nejpravděpodobněji.

Všechno co leželo na zemi jsem naházela do pytle. otevřela si lahváč piva o roh stolu jak to vždycky dělal bratr. Zapla si telku, hudební stanici. Tentokrát jsem nechtěla žádnou pop ani romantickou. Byla jsem pěkně vytočená, na život, na sebe, minulost,přítomnost, na boha. Nikdy se mi Rock či metal nelíbil ale pro moji náladu by to odpovídalo. 

Ve středu ráno jsem se probudila již do krásně uklizeného bytu. Konečně se to dá nazývat domovem. 

Myslím, že pro začátek nového života by to stačilo. 

Tak tedy vám ten můj byteček popíšu. Není extra.

 Vejdete silnými dveřmi do malé haly, či předsíňky, bledě modře vymalované. Po pravé straně jsou bílé dveře vedoucí do koupelny a WC. Přímo je oblouk, vedoucí do kuchyně s obývákem dohromady. Na levo jsou dvoje dveře. jedny do mojí ložnice a ta je sladěná do takové boho až pohodově přírodního stylu. Druhé dveře vedou na schodiště nahoru kde jsou další dvě místnosti plus k tomu koupelna, horejšek mi spíš slouží jako skladiště. No to by bylo vše. Jo málem bych zapomněla na mého kocoura jménem Strip.