The New Days - L.S. (CZ) ✓

1. kapitola

Ulice ve městě byly toho dne téměř liduprázdné. Nikde jste nemohli narazit na masy lidí, vítalo vás jen sychravé počasí. Jediným člověkem široko daleko byl mladý muž kráčející po chodníku. Kabát si přitáhl blíže k tělu, když ho ovanul chladný podzimní vítr. Co na tom, že ještě před pár dny svítilo vysoko na obloze slunce. Léto se pomalu loučilo. Letos odešlo mnohem dřív než obvykle.

Jedno osamělé auto projelo kolem muže na chodníku a on se po něm bezděčně ohlédl. Po několika krocích zabočil do úzké uličky nalevo, aby si tak zkrátil cestu ke svému cíli. Pravděpodobně tudy bude chodit každý den, podaří-li se mu získat místo, o které jde usilovat. Potřebuje si sehnat práci. Už by konečně bylo na čase, kdyby ho někde přijmuli.

Není tomu ani týden, co narazil na autobusové zastávce na inzerát jednoho z místních podniků. Nacházel se na náměstí v jedné z nejrušnějších částí města. Hledali číšníka. A on tehdy neváhal a ještě ten den k večeru se ozval na uvedené číslo. Žena na druhém konci, co se mu představila jako Anne Stylesová, byla majitelkou celé restaurace. Domluvili se na schůzce, a tak šel dnes na pohovor.

Nedával si příliš nadějí na úspěch. Byl zvyklý na odmítnutí, v každém předchozím pokusu o sehnání práce selhal. Stejně tak jako selhal ve většině věcí, které v životě chtěl dělat. Osud mu vždy do cesty přihrál překážku, kterou nebyl schopen zdolat. Ale bral vše s nadhledem, tak jak to přicházelo. Co ho nezabilo, to ho vždy jen posílilo. Nebyl jeden z těch, co fňukají nad každou blbostí, ale upřímně nepatřil ani k těm, kteří v sobě vždy dokázali najít sílu a nikdy neuronit ani slzu.

Když byl nahoře, držel se tam zuby nehty, ale když spadnul dolů, snažil se co nejrychleji oklepat a zase znovu vstát. Mnohdy to šlo těžko, ale nebyl by to on, kdyby se nesnažil tak dlouho, dokud se mu zase nepovedlo vyškrábat se aspoň na přijatelnou úroveň. Byl bojovník, a když ho život srazil na kolena, chvíli si pobrečel v koutě, než nabral nové síly. Ale jakmile je nalezl, byl to zase on.

Slabost podle něj patřila k životu stejně tak, jako třeba potřeba dýchat kyslík a pít vodu. Hlavní bylo nenechat se pohltit sebelítostí a zoufalstvím, nezůstat klečet na kolenou a prosit o pomoc. Život ho naučil, že nemá cenu čekat, až přijde někdo, kdo vám hodí záchranné lano. Takové věci se stávaly snad jen v románech. On na ně nevěřil. Nikdy. Princ na bílém koni zachraňující princeznu zavřenou ve věži? Udatný rytíř zabíjející draky, aby zachránil nevinné krásné panny? Pohádky, které nemají se skutečným životem nic společného. Jsou tu jen proto, aby nám byly nadějí v bezútěšných chvílích.

Dostal se na dlážděné staré náměstí trojúhelníkového tvaru. Po nepohodlných kočičích hlavách pospíchalo několik lidí, ale přesto i zde chyběl obvyklý ruch. Zvláštní to den. Nejspíše to bylo právě nezvykle chladné počasí, které dnes nutilo všechny zůstat doma. Pozorně se rozhlédl kolem sebe.

Obchody s textilem, kde se za prosklenými výlohami nacházelo vystavěné zboží, kavárna lákající zákazníky na domácí limonádu a jablečný závin, zlatnictví s mnoha nádhernými, ale nesnesitelně drahými šperky, značková obuv kousek od místa, kde v létě stával stánek se zmrzlinou, a v neposlední řadě i jeho cíl - zeleně zbarvená budova se zahrádkou před ní, bílý nápis nad vchodem hlásal název podniku, přes skla šlo matně vidět dovnitř, a zahlédnout tak několik málo lidí, kteří v teple popíjeli své čaje a kávy, pojídali přinesené jídlo. A muž zamířil k nim.

Poté, co se dostal dovnitř a u baru se informoval u rozesmátého blonďáka, kde má shánět ženu, se kterou mluvil po telefonu, stoupal po schodech nahoru do dalšího patra a tam podle štítků na dveřích hledal ty správné. Jakmile je našel, nervózně se ošil, ale ihned se vzpamatoval. Zaklepal na dveře, které se mu téměř ihned otevřely a jeho oči spočinuly na mile vyhlížející ženě před ním.

„Dobrý den, jsem Louis Tomlinson. Jsem tu kvůli tomu volnému pracovnímu místu. Domlouvali jsme se spolu telefonicky."

„Těší mě," natáhla k němu žena ruku, kterou automaticky uchopil do své a lehce s ní potřásl. „Stylesová, Anne. Pojďte dál," pokynula mu rukou do místnosti. „Posaďte se."

„Takže," začala, když usedla do svého křesla naproti Louisovi, „se ucházíte o to volné místo obsluhy v našem podniku," konstatovala a zkoumavě si prohlédla mladého muže před sebou.

Vypadal mile, to se mu muselo nechat. Nepřišlo jí, že by měl mít s práci mezi lidmi problém. Bystré modré oči ji zaujaly na první pohled, úzké rty uvolněně sevřené ve vlídném úsměvu, oříškové vlasy v lehkém rozcuchu, který byl ovšem evidentně cílený. Něco v jeho tváři mu dodávalo lehce přidrzlý vzhled a ať už to mohlo vyznít sebedivněji, žena v něm viděla i jistou smířenost.

„Ano, rád bych tu začal pracovat," pokynul brunet hlavou. Z tašky, kterou měl ještě před chvílí na rameni, vyndal papírovou složku se svým životopisem a posunul ji po stole blíže k ženě. Ta ji se zájmem otevřela a nahlédla do dokumentu v ní.

„Nedostudovaná střední, téměř žádná praxe a už vůbec nic v tomto oboru," vydechla po chvíli a se skousnutým rtem pohlédla na muže před sebou. „Po této stránce..." zakroutila hlavou a odmlčela se. „Proč bych vás měla přijmout?"

„Já..." nadechl se Louis, než bezděčně pokrčil rameny a rozhodl se být upřímný. „Potřebuji si konečně sehnat práci. Nemám vysoké nároky. Jsem ochotný pracovat klidně i dvanáct hodin denně. Jediné, co si od toho vlastně slibuji, jsou peníze, ze kterých vyžiju. Právě díky tomu, co jste vyjmenovala, mě nikde nechtějí vzít."

Žena na něj chvíli hleděla s rukami sepjatými na stole. „Proč nemáte střední?" zeptala se.

„Vyhodili mě. Nechodil jsem tam. Ale věřte mi, že kdybych mohl, tak bych ji dodělal. Jen... Byli jsme tehdy v trošku složité rodinné situaci a já... musel jsem chodit na brigády a shánět peníze. Neměl jsem na školu čas. Mám sedm mladších sourozenců, otec tehdy zemřel a... musel jsem vydělávat, abych matce pomohl."

„Rozumím..." chápavě přikývla po tom, co ho chvíli beze slova sledovala. „Přijmu vás," rozhodla nakonec. „Dám vám nějaký čas, pokud se osvědčíte, nechám vás tu nastálo, ale potom budu mít jednu podmínku. Tu školu si doděláte. Dálkově, večerní studium, jak chcete, to bude na vás. Rozumíme si?"

„A-ano. Rozumíme. Děkuju!" šťastně vydechl Louis.