Úděl léčitelky

Prolog

Stála jsem v klidu pod popraskaným sklem, které se mohlo každou chvílí zhroutit. Nesmírně mě rozradostnila myšlenka na povýšení.

Už jsem nebyla asistentka, byla jsem lékařka. Prakticky. Vykročila jsem přímo do kaluže ve vyhloubenině před obrubníkem a řidič autobusu jen protočil oči, jakmile mu bláto pocákal natření autobusu.

Oči, které se tak moc podobaly těm té dívky. Té dívky, která už byla v stádiu rozpadu a na břiše pokrytém slabou vrstvou tuku se jí táhl rudý škrábanec od pánve po žebra. Jak mohli jedny takové oči být tak zářivé a ty druhé tak pohaslé?

S citem jsem té mladé blondýnce přejela po zápěstí a nahmatala si opuchlé klouby. Bylo to jednoznačné. Možná měli její bratři jinou práci. Jenže co když se jim něco stalo? Ne. Na to byli až příliš zkušení.

Kdyby s nimi byla sestra, ta která už oproti mě pracuje s bratry dva roky, určitě by tu dívku zachránila. Mohla by.

Přimhouřila jsem oči a přetáhla modrou látku přes její zohavené tělo. Nebylo potřeba ji dál zkoumat, když už všechno bylo jasné. Šla jsem sepsat falešnou správu o jejím úmrtí, ale její obličej jsem měla stále před očima. Na ty vyhaslé oči si snad nezvyknu. Nikdy. A naopak se nemohu dočkat dne, až ty nestvůry začnu lovit.