Úděl léčitelky

5. Jen sviť, hvězdičko.

Nahlédla jsem do zamlženého zrcadla a hledala v něm vlastní pohled. A skutečně tam byl. Jen mé tváře byly pobledlé a pohled tmavě modrých očí unavený. Nebo spíš znuděný.

Několik hodin v kuse jsem musela přetrvávat na jediném místě a nechat se skenovat ostražitým pohledem Mare. Bylo mi jasné, že nestojí o jakoukoli konverzaci, protože kdykoliv jsem se o nějakou pokusila, odsekla mi maximálně dvěma slovy.

Nezbylo mi tedy jinak, než přejíždět očima po starobylém nábytku. Lustr, který mi vpaloval žár byl až oslepující. Kovovou kostru překrývaly zářivé křišťály, ve kterých se odrážely všechny barvy. Po rozjasněných béžových stěnách svítily po určitých úsecích zapálené svíčky, ze kterých pomalu stékal vosk. Celá místnost tak byla provoněná čokoládou. Místnost na mě byla, až příliš osvětlená.

Odtrhla jsem od zrcadla oči a hledala kudy se vrátím na svůj vytlačený zadek v gauči. Přemýšlela jsem, že bych tam mohla v klidu spát. Ikdyž to, by bylo asi nanejvýš nevhodné.

"Pozorování je u konce. Ukážu ti, kde budeš spát." Její slova mě mírně vykolejila. Nikdo neříkal nic o tom, že jí budu mít jako třídenní hotel. Ani jsem neměla žádné věci kromě těch, které jsem měla na sobě.

I přes to jsem však její kroky následovala a nechala se unášet místní atmosférou. Vše působilo tak starobyle, avšak útulně a moderně. Možná to bylo tím, jak se o svůj majetek starala. Možná tím, že měla své starosti. Možná tím, že prostě měla dobrý vkus.

Poměrně úzkou chodbičkou mě dovedla až před jedny tmavší dveře, se stříbrnou klikou. Bez okolků ji zmáčkla a tím se dveře pootevřely. Pokývla hlavou a jeden nezbedný šedý pramínek jí padl přímo před oko. Pousmála jsem se nad tím, jak se ho snažila odfouknout. Možná jsme byli opravdu příbuzné.

Poskytl se mi pohled na místnost, pokrytou stíny večera. I přes tmu, která halila veškerý prostor jsem zpozorovala příjemnou atmosféru nejrůznějších květin. Nikdy mi květiny moc nevonily, a i přes to jsem je milovala.

V pravém rohu místnosti vedle menší knihovničky se zaprášenými knihami byla vysoká váza, ve které se tyčily gerbery hned několika barev. Jakých jsem ve tmě, bohužel, nerozeznala. Mare mi omylem škrtla rukávem o podbřišek, když se natahovala k vypínači.

Tohle světlo překvapivě nebylo tak rozjasněné, jako po všech ostatních místnostech. Bylo svým způsobem příjemné. Nepálilo mě a přesto bylo na vše jasně vidět. Dokonce si dovolím říct, že to tu bylo lepší, než v mém pokoji. Postřehla jsem menší vypínač, na němž byli tři stupně jasu. Vypnuto, Intimita a Záblesk. TX názvy mi přišly podivné. S rudými tvářemi jsem si uvědomila, že v mém pokoji právě vládla intimita. Nervózně jsem se zazubila a mezi zuby jsem chtěla mít otázku, kterou jsem v sobě držela už déle.

"Mé věci," Nestihla jsem to doříct. Bylo to zvláštní. Neslyšela jsem o čarodějkách, co čtou myšlenky. I když byl fakt, že muselo být jasné, na co se zeptám.

"Přinese ti je někdo ze sourozenců. Povoluji ti tříhodinovou procházku. Tak běž. Tvé věci tu budou čekat, až se vrátíš." Zmateně jsem zakývala hlavou a sklopila vykulený pohled k zemi. Dokonce i koberec tu byl dokonale sladěný s tmavým dřevem, použitým na nábytek a květinami. Celé to tu jedním slovem působilo přírodně. Tak jednoduše přirozeně.

Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že jsem tu jako ve věži. Až na ty vycházky. Ty byly snad jediná výjimka. A taky bar s obrovskou televizí a počítačem. Možná jsem na tom nebyla tak špatně.

Znovu jsem vyhledala v mramorové skříni u vchodních dveří svůj kabát a mířila přímo za nosem. Neměla jsem mu důvěřovat.

Po pár chvílích jsem totiž došla do tmavých zákroutí opuštěných ulic. Taková místa mi byla odjakživa odepřena. Nikdo z rodiny mi nechtěl dovolit ani práci s mrtvolami. Co kdyby třeba v někom otráveném byl jed? Nad touto vzpomínkou jsem si do krve nahnala potřebný adrenalin a veškerý strach se ukryl za útropy mé hlouposti.

Již jsem zpomalila, jenže ulice mi přišla stále více ponurá. Málem jsem vyjekla pod zjištěním, že na místě nejsem sama. V hlasitém bouření větru se začaly ozývat všelijaké zvuky. Nejvýraznější pak bylo hlasité vydechování a sykání. Na sucho jsem polkla a ruce vyndala z hlubokých kapes.

Očima jsem se poohlížela na všechny strany se snahou, že identifikuji každý pohyb a vypařím se pryč. Z takových míst mi vozili poldové těla. Co mě to sakra napadlo? Vzdala jsem to a během mžiku v mých rukách dřímal tlustý klacek, který před chvílí ležel u mých rozklepaných nohou. Pokud zvládnu tohle, první lov nebude problém.

Tiše jsem našlapovala do nízkých kaluží. Vlhkost vzduchu v okolí mě nutila vypustit ze sebe hlasitý kašel. Raději jsem zadržela dech. Byla tohle scéna z takových těch hororů? Měla jsem zemřít?

Srdce mi poskočilo až do břicha, když mě něčí ruka strhla za silně zapáchající popelnice. Vytřeštila jsem oči a potlačila své vrhnutí šavle. Začala jsem kopat různými směry a syčet s nadějí, že se vyvléknu. Můj vrah mi překryl ledové rty rozpálenou dlaní a mě přepadla beznaděj.

"Ani slovo," Zašeptal mi až příliš blízko do ucha ostražitě. Naposled jsem cukla, ale pak uposlechla. Naše těla se třela až nepříjemně blízko sebe. Kdyby chtěl, zabije mě. Ne? Měl k tomu za těch pár vteřin tolik příležitostí.

Pokusila jsem se otočit, abych mu nahlédla do tváře. Jenže semnou trhnul, jakoby chtěl otevřít balíček čipsů. "Ani se nehýbej. Tenhle lovec má sakra dobře vyvinuté smysly. "

Po celém těle se mi naježily chloupky a mými orgány projel mráz tak silný, že jsem už uvažovala, zda nejsem mrtvá. Pokud jsme se schovávali před lovcem.. Byla jediná možnost na identitu mého vraha.

Raději jsem ho uposlechla a sledovala, kdo projde přes silnici pod poblikávajícím světlem jediné funkční lampy v okolí. Měla jsem pocit, že mi srdce zaskočí až do krku. Počkat. Vlastně mi už vyskočilo.

Sice byly slyšet údery podrážek bot v kalužích, ale viděla jsem pouhá smítka prachu, poletující ve vzduchu. Bylo mi nepříjemné cítit na svých žebrech zrychlený tep někoho jiného.