Úděl léčitelky

3. Pár podmínek

Až když se zabouchly dveře, tak jsem si uvědomila, že není úniku.
Koutkem oka jsem se snažila poznat, o jaký druh čarodějnice se jedná. Jenže béžové stěny a dřevěný nábytek bez jediného smítka prachu nic nenaznačovaly. Jakoby byla smrtelník. Mou pozornost upoutal mohutný portrét ženy visící hned vedle mě.

Ženy v černém kabátě, který zahaloval nejspíš štíhlou postavu. Měla přísný výraz, který se odrážel i v jejích jasně šedých očích. Obdivovala jsem malíře a výrobce  pozlaceného rámu, na kterém vyčnívaly jakési stříbrné rytiny znaků, které jsem neznala.

"To je tvá příbuzná. " oslovila mě ta postarší žena, která měla podobné oči jako ta na obraze. Znala jsem ji, jen odkud mi bylo záhadou.

"Prosím?" Byla jsem nervózní, tudíž taky rozpačitá. To byla hloupost. Jak bych mohla být příbuzná čarodějek? To bych už nebyla naživu. To je jasné, většina čarodějek byla vyvražděna před devatenácti lety a má matka je pouhá léčitelka. Stejně jako otec.

"No ano. Posaď se, prosím."  Ostatní už seděli, tak jsem ze slušnosti vyhledala hnědé křeslo s menším čtvercovým polštářem. Cítila jsem její pohled, pohled ve kterém se skrývala zvědavost. 

"Tak co potřebujete?" otázala se mých mlčících sourozenců na rovinu.

"Mě se nezeptáte?"

Chrastivě se zasmála a věnovala mi slabý úsměv, který zvýraznil jasně viditelné vrásky kolem očí a tváří.

"Ne. Ty nic nevíš. Cítím tvé rozpaky." Vyvalila jsem oči a sledovala, jak Deana probodávala pohledem.

"Nastává úsvit. A my chceme vědět, jak to zastavit." odlehčil situaci Rick s úsměvem od ucha k uchu, podle toho co říkal,  nebyla jeho nálada na místě. Natáhl ruku k jedné polic v knihovně tak vysoké, jako jsem byla já. A každičká polička byla přímo přecpaná knihami. Chtěl se natáhnout po jediném zdroji prachu po celé místnosti. Tahle tlustá kniha s runou místo názvu vyčnívala jako černá ovce.

Překvapilo mě, když neměla námitky a Rick v knize začal klidně listovat nažloutlými stránkami.

"Jen opatrně." zahlesla a přešla k němu. Sarah, já i Dean jsme jen čekali. Nejspíš jsme všichni čekali, jak to bude jednoduché a vše se vyřeší mávnutím stařeččina prstu, ale ne. To by už nebylo ono. Postrádalo by to adrenalin a vzrušení.

"Tady." Natáhla kostnatý prst a přiložila ho na stránku, nad kterou se Rick pozastavil.

"Ale já to nepřečtu." zašeptal spíše pro sebe. Bylo podivné, že je Dean v pozadí a není středem pozornosti. Užívala jsem si ten pocit.

"Já vím že ne, Ricku. Kniha se přeloží sama náhodným lidem, kteří se jí budou líbit. Takže to můžou zkusit tvoji sourozenci. Takže začneme Deanem. Pojď sem." Dean se napřímil a šel pyšný jako páv. Dokud nepocítil zklamání. Kniha si ho nevybrala. Stejně tak ani Sarah ani mě. Dokonce ani tu stařenku.

"Nemáte žízeň?" Já jediná přikývla a na proskleným stolkem předemnou se začal nalévat jasmínový čaj.

"Děkuju vám."

"Říkej mi teto Mare. " pokývla mi a usadila se na volné místo na pohovce. Tak teta.

"Ehm." odkašlal si Dean a tím upoutal naši pozornost. "Rád bych si užíval rodinné setkání, jenže na to není vhodná chvíle. Tak jak se to dá zastavit? Knihu nepřeložíme a vy nevypadáte nějak zvlášť zaujatě." Už vím proč při jejím pohledu na něj sršely blesky.

Jeho tón byl ostrý jako břitva a on si i přesto držel ten samý výraz. Byl drzý a to se tetě jaksi nelíbilo.

"Mám pár podmínek za své rady." V tom ji Dean přerušil a vyhoupl se na nohy, jeho netrpělivost se dala rozpoznat i podle pevně zkousnutých tváří a sepnutých pěstí.

"Nech ji mluvit, sám víš jak je to důležité. " Nevěřila jsem sama sobě, já poprvé za svůj život zvládla odporovat Deanovi. Mare se na mě usmála a Dean aspoň uvolnil své ruce.

"Inu. Ráda bych tři dny strávila s Melanie zde, v soukromí. Druhá podmínka zní, že Dean nesmí od zítřejšího rána vstoupit do mého domu a ta poslední. Neberu zřetel na zradu, sobecké myšlení a podobně. Po něčem takovém mám právo na pomstu. "

Já se zarazila už pod první podmínkou. Srdce mi bušelo jako zajícovi, který zrovna utekl před liškou a ústa se mi sama od sebe pootevřela. To nemluvím o tom, že jsem si spálila jazyk čajem.

Sarah přistoupila za mě a začala mi prohrabávat mé rovné vlasy. Po nějaké chvíli strávené v nepříjemném tichu mi je sepla gumičkou do vysokého culíku.

"Proč chcete  být osamotě s Mel?" řekli sborově všichni tři a ona jen vyhledala můj pohled. Zdálo se mi, že mi do očí vbodává kudly. Šedivé kudly se sněhově bílými odlesky.

"Protože si chci něco ověřit. "

Souhlasila jsem, nebylo jiné východisko. Hned po té jsme se všichni rozloučili, dokonce vřele poplácala po zádech i Deana. Jakmile jsme ale vyšli za plot, zahrada znovu pomalu odemřela. Bylo to pouhé kouzlo.

Cestou domů jsem měla spoustu otázek. Jako třeba, jestli je opravdu naše teta. Proč si jí nepamatuju a jestli je možné, že patříme k čarodějům a čarodějkám.

Nechtěla jsem patřit do pokrevní linie čarodějnic. Někdo by řekl, že je to pocta. Mít dar magie.  Jenže tomu tak nebylo. Aspoň já to tak nebrala.

Čarodějky v kolektivu jednoduše vyčnívají. Bývají krásné, ale chladné a ostré. Jenže někdy jsou prostě normální. A přesto musí zemřít. Díky našim nepřátelům je dar magie prokletím.

Zabíjeli je, protože by pro ně byly moc velkou hrozbou. Kdyby byly rychlejší a mrštnější. Což nebyly. Byly pomalé a kevšemu perfekcionistky. A tak když zabili před devatenácti lety první čarodějku, začal počet mrtvých čarodějek vzrůstat. Je to jako když strčíte do prvního dílku domina.