(Ne)skutečný Kamarád

#25 - Opět

Rozostřené vidění zapříčinilo, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Rozbolela mě hlava a na polštáři byly vlhké skvrny. Vzpomněla jsem si, co se vlastně stalo, a když jsem se konečně vzpamatovala a uviděla tu spoustu obrazů na stěnách, uvědomila jsem si i to, kam mě Patrik vlastně zavezl. Zapřela jsem se do matrace a i přes pocit zesláblosti jsem se dokázala nějak posadit. 
"Ještě, že jsi mě za ní poslala," ozvalo se z vedlejší místnosti a já zpozorněla. Ovšem oba se nejspíše vzdálili, a tak jsem zachytila jen pár slov. "... hrozné... trvá? ...není možné... ona?"
Usoudila jsem, že se stále baví o tom, co se stalo před školou. Seděla jsem a ani nedutala, ale i přesto se mi nepodařilo rozluštit žádné další slovo. Zahrabaná v myšlenkách jsem se tedy schoulila čelem ke stěně. Nebylo tedy divu, že jsem neslyšela kroky a to, jak někdo vstoupil do místnosti.
"Sáro?" zašeptala Gita starostlivě a já sebou nepatrně trhla. "Jsi vzhůru?" 
Chvíli jsem nic neříkala, protože jsem na mluvení vůbec neměla náladu. Neměla jsem v tu chvíli v podstatě ani náladu ležet, sedět a vlastně jsem ani neměla náladu žít. Když jsem byla potichu a nikdo si mě nevšímal, připadalo mi, že neexistuji, a tak jsem v tu chvíli prostě mlčela, aby mě nechali se užírat ve vlastním neštěstí. Gitin ustaraný povzdech mě ale donutil překonat tu touhu nebýt v ničí společnosti.
"Jsem," zašeptala jsem, ale stále se ještě neotočila čelem k ní. Bylo mi jasné, že mi následující rozhovor nebude příjemný, protože ze mě bude vyzvídat, co se dělo. K mému milému překvapení si ke mně ale jen sedla a přitiskla si mě k sobě. Donutilo mě to se trochu uvolnit. Vzápětí do pokoje přišel Patrik.
"Sáro..." začala Gita opatrně.
"Já vím, na co se chcete zeptat," nasucho jsem polkla a na chvíli se odmlčela. Já sama jsem nevěděla, co chci vlastně říct. Tak nějak jsem se ale smířila s variantou, že musím všechno zvládnout sama. A tak jsem lhala. "Dnešek byl výjimka. Vážně..."
Ani jeden nevypadali, že by mi věřili. Hlas se mi třásl a samovolně se mi z očí rozkutálely slzy. Já toho ale využila, protože jsem tak moc byla posedlá tím, že mi nikdo nepomůže. Nikdy mi nikdo nepomohl, proč by měli oni? 
"Je to moje chyba, urazila jsem je. Je mi to tak líto... Zítra se jim omluvím a bude to zase v pohodě."
Tak moc jsem se v tu chvíli chtěla proměnit v jeden z polštářů, které tam Gita měla. Oba mě nedůvěřivě pozorovali a byla to zkouška mé trpělivosti a odhodlanosti je přesvědčit.
"Jak myslíš," Gita mi věnovala poslední pohled. "Dojdu ti uvařit čaj."
V duchu jsem si maličko oddychla, ale stále tu ještě stál Patrik. Jen tak nehybně stál uprostřed té maličké místnosti a přemýšlel.
"Ehm..." odkašlala jsem si a chtěla odvést rozhovor jinam. "To, co jsi řekl..."
Podíval se na mě.
"Nemyslel jsi to vážně, ne?"
"Mám přítelkyni," zasmál se a já si oddychla a vzápětí doufala, že si toho nevšiml, protože mi to přišlo poněkud nevhodné. 
Přikývla jsem a usmála se: "Každopádně díky."
"Jo," zamumlal a odešel z místnosti. Zavalil mě stejný pocit jako v noci. Pocit provinilosti pramenící z toho, že jsem lhala někomu, koho mám ráda. Opět.

*********************

Jaký máte pocit z toho, že jim Sára lže? ^-^ Měla by se jim podle Vás svěřit?