(Ne)skutečný Kamarád

#26 - "Budu teď mít více práce."

"Kdes byla?!" zakřičel na mě okamžitě Honza, div jsem z těch vrzajících schodů nesjela po zadku. Už jsem jen čekala, že mi začne nadávat a opakovat, jak se o mě bál. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do pokoje. 
"V první řadě, omlouvám se, prosím nekřič," řekla jsem a doufala, že se uklidní. "Patrik mě po škole odvezl ke Gitě."
"Proč?" zeptal se rádoby nezaujatě, ale ale i přesto bylo vidět, že se o Patrika zajímá více, než je zdravé. Nehodlala jsem to ale řešit, protože jsem přemýšlela co všechno mu můžu říct. Hlavní důvod, proč jsem tam byla, jsem v hlavě automaticky přeskočila, protože jsem nechtěla, ať se o mě bojí ještě více. Místo toho jsem si zpětně přemítala ten dlouhatánský rozhovor s Gitou a Patrikem, který následoval až po nějaké době. Stále jsem totiž jejich slovům nemohla uvěřit. 
"Šlo o výkresy," pozvedla jsem koutek úst a i s notebookem si lehla do postele. Začala jsem nepřítomně loupat nálepku s informacemi o komponentech.
"A?" vyhrkl okamžitě a na gauči se pořádně narovnal. Přišlo mi to roztomilé a lichotilo mi, že se o mě a výkresy tolik zajímá, takže jsem se na něj nevědomky uculila.
"Vlastně... Šlo o to... Já..." nevěděla jsem, jak začít, a tak jsem byla Honzovi vděčná, že mi nechává čas. "Budu teď mít více práce."
"Hele, vážně se tě musím ptát na jednotlivé otázky zvlášť?" rýpl si. "Vyklop to."
Musela jsem se pousmát, ale byla jsem zamyšlená, takže jsem ve výsledku zvedla jen jeden koutek úst.
"Alice předala mé výkresy svým nadřízeným... Nebo kolegům... Nebo tak něco," zavrtěla jsem hlavou. "To je jedno. Každopádně budu muset hodně kreslit."
"A to proč?" pobídl mě a otráveně protočil očima.
Nadechla jsem se a v duchu si představovala, jak se asi bude tvářit.
"Protože se nejspíše budu hlásit o stipendium na uměleckou školu. A pravděpodobně se budou mé výkresy prodávat. A taky možná začínám být slavná," naznačila jsem uvozovky nad posledním slovem, pokrčila rameny a všechnu radost, kterou jsem v sobě měla, jsem uschovávala uvnitř sebe. Tedy až do chvíle, kdy na mě Honza začal civět s otevřenou pusou. V tom momentě jsem se rozesmála - jednak pobavením, a jednak tím neskutečným množstvím štěstí a adrenalinu, co mi koloval v žilách. Budu se moct živit kreslením?! Když Honza zpracoval všechny informace, které jsem řekla, a když se probral z transu, smál se se mnou. A právě v tu krátkou prchavou chvíli všechny problémy zmizely. Byla jsem tu jen já a můj nejlepší přítel.

***********************

Pro Sáru jsou to neskutečné novinky, že? ^-^ Názory? Co se Vám nelíbilo?
Budu ráda za Vaše hlasy :)