#50 - Každý dělá chyby

1.8K 221 41
                                    

Moc bych chtěla poděkovat za #4 ve FF a za překročení hranice 500 (dokonce už 516!?) odběratelů! ^-^ Neskutečně si toho vážím! :)

Seděla jsem u stolu a snažila se odolat nutkání odhodit tužku a vykašlat se na celý výkres. Už když jsem začínala, bylo mi téměř jasné, že se tentokrát do své soustředěnosti neponořím. Do školy jsem na papír musela realisticky přenést minimálně dva předměty, ale ani to, že mohly být libovolné, mi nijak na nechuti neubíralo.Kreslení předmětů nebylo nic pro mne, nedokázalo utišit mou touhu po kreslení. Bylo to zvláštní, vzhledem k tomu, že se nezaujaté pohybování tužkou po papíře nedalo nazvat jinak. Nezbývalo mi ale, než dílo dokončit i přes mé trápení.
"Ukaž," do pokoje vešel Patrik a já mu rezignovaně podala výkres. Chvíli na něj mlčky koukal a já jen čekala, co z něj vypadne. "No, vypadá to, že každý máme slabiny," vykoktal.
"Já vím," povzdychla jsem si a podepřela si bradu. "Neumím kreslit něco, co ke mně nemá žádný vztah."
"No, katastrofa to není a myslím, že vzhledem ke tvým ostatním výkresům ti tohle..." snažil se najít to správné slovo.
"Prominou?" Byla jsem ráda, že to mám za sebou. Na druhou stranu mě ale užíralo, že mi něco nejde. Bylo to totiž poprvé, co mi nepochválil výkres.

Seděli jsme s Patrikem u televize a přikryti dekou sledovali, jak nám do reklam občas pustili film. Popcornu na misce bylo už jen na dně, žádný z nás se však neměl k tomu pro něj sáhnout. Opřela jsem se hlavou o polstrování pohovky a snažila se nevnímat zvuky z televize. Bylo už pozdě, a tak mě ony jediné dělily od spánku.
"Můžu se zeptat?" Jeho hlas mě vytáhl z polospánku a já trhnutím zvedla hlavu z beztak nepohodlné pozice.
"Můžeš. Otázkou je, jestli ti odpovím." I přes únavu jsem ze sebe dokázala dostat ironickou poznámku, která se už v naší konverzaci stala spíše pravidlem. Věnoval mi zamračený, ale přesto pobavený pohled a plácl do míst, kde si myslel, že mám koleno.
"Já jen," odkašlal si, "co bylo to s tím papírem?"
Nadechla jsem se a přemítala, zda mu povědět pravdu. Netoužila jsem před ním něco skrývat, ale ani jsem nechtěla, aby si o Honzovi myslel to samé, co jsem si o něm myslela já. Jenže jsem se potřebovala někomu svěřit, nemohla jsem to v sobě dál dusit. A také jsem chtěla znát jeho názor. Navíc zde byla šance, že mi to pomůže odpustit. A tak jsem začala mluvit. Řekla jsem mu úplně vše - mé názory i pocity v danou chvíli -, přistihla jsem se však, jak vše zlehčuji slovy "Byl vážně opilý." a "Nevěděl, co dělá." Nedávalo to smysl - před Patrikem jsem ho omlouvala, ale sama před sebou jsem to nedokázala? Skončila jsem a Patrik jen pokýval hlavou.
"Zajímavé," zamumlal směrem ke mně a jen se tupě koukal do svého klína. "Víš, nechci nijak zlehčovat situaci. Chápu tvůj vztek. Jenže jsem udělal něco podobného, slovně ublížil jedné holce. Od té doby mě to neustále štvalo, už jsem jí to ale nemohl říct. Nikdy jsem ji už neviděl." Nervózně si pohrával prsty v klíně; nejspíše čekal, že to úplně změní můj názor na něj. Podíval se mi do očí. Výčitky z něj doslova sršely a já si nedokázala představit, co přesně té holce musel říct, aby na to dodnes vzpomínal s tak silnými emocemi. Nemohla jsem mu to ale mít za zlé, přeci jen to byl Patrik, ten nejhodnější kluk pod sluncem. Každý dělá chyby. "Štve mě to dodnes, když si na to vzpomenu."  
"Jenže to je to," pokrčila jsem rameny. "Jeho to už pravděpodobně neštve."
"Myslíš, že to si neříkala i ta holka?" napodobil mé gesto a tím byla naše konverzace u konce. Jeho pohled se stočil k televizi a dál jsme se tomu tématu nevěnovali. Aniž by to ale věděl, nasadil mi do hlavy obrovského brouka.

Celou noc jsem dělala všechno pro to, abych usnula. Hledala jsem tu nejpohodlnější polohu, počítala ovečky a snažila se na nic nemyslet. Ač jsem se ale sebevíc nutila, po chvíli jsem se opět přistihla být ponořena v myšlenkách. Nepomáhalo to. Vstala jsem a nastlala polštář, pak už jsem však necítila potřebu si znovu lehnout. Rozsvítila jsem a pohledem přejela poličku, snad jsem doufala, že na ní najdu prášky na spaní. Místo toho jsem ale objevila něco jiného - železnou destičku, na jejímž konci šlo stále vidět trochu nyní už sražené tmavé hmoty. Okamžitě a bez váhání jsem ji hodila do koše, uvědomujíc si, co se mohlo tenkrát stát. Nyní mě již myšlenka na ztrátu života děsila, nejspíše proto, že jsem měla pro co žít. V hlavě mi vybouchly všemožné emoce a myšlenky z nich pramenící sváděly nekonečnou válku. Posadila jsem se na židli a přisunula si čistý papír, tentokrát však ne za účelem kreslení, ale za potřebou psát. Vyjádřit všechno, co jsem chtěla, člověku, kterému jsem i přes všechny výčitky vděčila za vše, co pro mne udělal, ačkoliv o tom ani sám nevěděl. Aniž jsem to totiž sama před sebou přiznala, už několikrát předtím jsem zvažovala možnost Honzu kontaktovat. Jenže přes sociální sítě by to nemělo smysl, to mi bylo jasné hned. Proto jsem se rozhodla pro dopis. Ve psaní jsem nebyla moc dobrá, vyjádřit díky a výčitky najednou vyžadovalo dost úsilí, zároveň s tím jsem musela zvažovat, jestli už to není moc přes čáru. O značnou dobu později však na stole ležel hotový dopis a já měla konečně pokoj od svých výčitek. Mohla jsem jít s klidem spát.

*****************

Tak, a já jdu také s klidem spát. :D (Jsem člověk, který miluje ke psaní ticho, a tak jsem se zamilovala do psaní v noci, kdy mě doopravdy neruší nic kromě tikotu hodin.  )  

Musím se Vám přiznat - nedávno jsem našla své staré zápisky ke Kamarádovi a musím říct, že ačkoliv jsem si myslela, že se držím původního plánu, není tomu vůbec tak. Ani jsem si neuvědomila, jak se mé myšlenky k příběhu mění.

Například jsem plánovala, že bude mít Kamarád daleko méně částí. Mé maximum bylo 40... Při pohledu na číslo této kapitoly zjistíme, že jsem to trochu 'přepískla'. ^-^

Snad jste si tento díl užili, ačkoliv tedy ještě není tak úplně s Honzou. Vím, že slibuji a nic z toho, no opravdu si myslím, že kdyby se tam jen tak zjevil - bez důvodu -, nemělo by to tak dobrý efekt. A tak Vás prosím, mějte se mnou strpení, ačkoliv vím, že to není lehké. :)

Nebudu to dál protahovat - budu ráda za každý ohlas, mějte se fanfárově (úžasný pozdrav na náctiletou holku, Klári...) a na shledanou u dalšího dílu! ^-^

(Ne)skutečný KamarádKde žijí příběhy. Začni objevovat