365 DNÍ

20. den

,,Beth? Vstávej, nezapomeň, že dnes jdeme k doktorovi ." ozve se za mými dveřmi. Sakra.. málem jsem na to zapomněla. Jdeme na prohlídku, zda není potřeba nasadit prášky. Nechci aby mi vypadali vlasy. Byla bych jiná... všichni by věděli,že něco není v pořádku, protože málokterá holka si nechá dobrovolně ostříhat vlasy.Pomalu vstanu z postele. Vlasy stáhnu do culíku a hodím na sebe černé džíny  a černý svetr. Často se oblékám podle nálady a poslední dobou převládá černá. Černá barva, která je stejně temná jako moje budoucnost.. Kouknu na hodinky a je 7, proto vezmu batoh a běžím po schodech dolů. Zase nestíhám ,ale už jsem si na to zvykla. Je to klasika. Ať se snažím sebevíc vždycky přijdu pozdě a lidi co mě znají si na to zvykli, takže jsem vzdala snahu. 

,,Bethany Collinsová, pojďte si prosím dále." řekla sestřička. ,,Dobrý den." špitla jsem.,, Ahoj Beth, tak jak se cítíš?" zeptal se doktor. ,, Dobře, jen mě občas bolí ta hlava, ale už jsem si na to zvykla. Často to ani nevnímám."odpověděla jsem popravdě. ,, Tak si lehni a provedeme různá vyšetření."

Po půl hodině bylo hotovo. Všechno dopadlo nejlíp jak mohlo ! Prášky  brát nemusím, ale za měsíc jdu zase na kontrolu. Bojím se, ale teď to dopadlo skvěle. Jsem šťastná.

,,Tak jak to dopadlo Beth?" zeptala se mamka napjatě. Nasadila jsem smutný obličej a mlčela jsem.,,Je to špatný?" zeptala se zděšeně. ,,Ne dopadlo to super." řekla jsem nadšeně. ,,Takže se můžeš léčit?" zeptala se mamka s jiskřičkami v očích. ,,Ne to ne, ale zatím do sebe nemusím cpát prášky." řeknu s úsměvem. ,,Aspoň, že tak. Tak jedem ať nezameškáš hodně školy."

Do školy jsem přišla na třetí hodinu. Zrovna máme hudebku. Znáte to zpívat neumíte, ale zpíváte všude kde se dá. Jo to jsem já, Emily ze mě šílí, protože zpívá krásně. Můj zpěv je bohužel šílený, ale nemění to nic na tom, že mě to prostě baví, obzvlášť když mám sluchátka. To pak celá  ulice ví co Collinsová poslouchá, protože to řve jak nejvíc může.

,,Co bys řekla kdybysme odpoledne zašli do kina?" zeptá se Emily. ,,No záleží na tom co dávají." odpovím. ,, No tak Beth, prosím. A davají Nerve." ,, Tak Nerve jo." O tom jsem něco četla. To by šlo. Tak v kolik a kde?" zeptám se. ,,V 17:30 před vchodem kina." odpoví Em natěšeně.

Konečně doma. Flákla jsem sebou na postel zapnula písničky a poslouchala. Najednou jsem koukla na hodiny a byly čtyři. Měla bych se pomalu začít dávat do kupy. Zalezu do koupelny namaluji se. Dovalím se ke skříni vytáhnu černý džíny(klasika) a bílý svetr. Shrábnu klíče,mobil, peněženku a běžím dolů.

 Otevřu dveře..,,Beth?" ozve se známý hlas. ,,Nemám čas, běžím do kina. Co chceš?" odseknu. Vyjdu ven a prásknu dveřmi.,, Beth tak můžu jít s tebou? Prosím, já si s tebou chci promluvit." řekne Thomas s nadějí v hlase. ,,Fajn."odseknu a otočím se na něj. ,,Mě to mrzí co se děje..Ale sakra, podívej se na sebe? Ty se taky chováš jak malý dítě..." přeruším ho a vyprsknu..,,Já,že se chovám jako malý dítě?! Děláš si ze mě prdel Thomasi?",, Hele, omlouvám se za to co se stalo, ale ty zase musíš pochopit mě. Já ji mám fakt rád!" křičí na celou ulici. ,,Thomasi mě tohle nebaví. Prosím dej tomu čas." řekla jsem unaveně a dala se do rychlé chůze. 

,,Promiň za zpoždění Em." řeknu celá udýchaná.,, To je v pohodě, ještě máme deset minutek. Tak jdeme?" zeptala se.,,Jdeme."

Děkuji za všechny ohlasy.<3

Zatím .:)