Až za hrob

3. kapitola

Díval jsem se jinam. A i když jsem se snažil přimět koutky úst, aby sebou přestaly škubat, stejně se mi roztáhly do lehkého úsměvu.

Vlastně celou noc jsem strávil sezením u její postele. Vypadala tak nádherně, když spala. Tak nějak... ještě zranitelněji a křehčeji, než když byla vzhůru. A klidně, což byl přesný protiklad její energičnosti za bdělého stavu, alespoň co se dnešního rána týkalo. Bylo těžké si představit, že by tahle holka byla schopná sedět chvíli na místě, aniž by byla něčím zaměstnaná, když lítala po pokoji z jednoho místa na druhé jako kolibřík. Možná to bylo způsobeno tím, že spěchala do školy, ale i tak byla prostě už takhle z rána opravdu až překvapivě čilá. Skočila si do koupelny a pak...

Při představě, že právě stojí jen kousek ode mě a obléká se, takže je přinejmenším na těch pár sekund, než přes sebe stihne oblečení přehodit, vlastně na té části těla úplně nahá, mnou projel velice zajímavý pocit. Jasně, měl jsem se asi přenést pryč a nechat jí na tu chvíli soukromí, jenže ona si začala stahovat svoji noční košili dřív, než mi stihlo dojít, k čemu se chystá. Zahlédl jsem pár centimetrů její odhalené kůže, než jsem se otočil na druhou stranu, a ten obraz mi stále zůstával v hlavě. Zdálo se mi to, nebo jsem se červenal?

Jistě, mohl bych využít situaci a prohlédnout si víc, když už jsem měl možnost tak skvělého výhledu. Někdo by to možná udělal. Ale já takový nebyl. Nechtěl jsem ji šmírovat, navíc by to nebylo fér, když ani neměla ponětí, že jsem tady. Jasně, to ode mě bylo opravdu velice taktní a galantní. A to, co jsem tady až doteď dělal, bylo co? Kdyby věděla, že jsem tu u ní celou noc seděl a sledoval, jak ve spánku tiše oddychuje, asi by to nebrala za nějak gentlemanské, milé, nic z toho. Spíš by pravděpodobně zavolala policii a obvinila mě, že jsem stalker, nebo něco takového.

Možná to nebylo odůvodněné, ale já si vážně připadal nemístně. Naboural jsem se do jejího života a soukromí, a i když jsem to ve své podstatě nedělal schválně, připadal jsem si jako zločinec.

Mělo to důvod. Musel jsem být v její blízkosti a sledovat její kroky. Oficiálně proto, abych ji mohl v pravý čas odvést pryč. Neoficiálně... to jsem nevěděl. Neměl jsem ani ponětí, jak zareaguju, až ta chvíle opravdu přijde. Ale věděl jsem, že je tu jen jedno jediné schůdné řešení.

Všechno má svůj řád. Všechno se děje z nějakého důvodu. Udržujeme rovnováhu. To není něco, s čím bych si mohl zahrávat. Jenže mě při pomyšlení na to, že by měla odejít, co víc, že bych to měl být já, kdo její konec potvrdí, ostře bodalo u srdce. Přemýšlel jsem o tom celou noc. A bylo to... bylo to prostě něco nepopsatelného. Přemílal jsem si to v hlavě stále dokola a dokola, ale nikdy jsem nedospěl k jinému závěru. Nebyl jsem si jistý a snažil se sám sebe přesvědčit o opaku, jenže se to skutečně zdálo jako jediné vysvětlení všech těch pocitů, které se v mém nitru náhle rozpínaly a ochromovaly mě.

Něco takového už jsem cítil u některých lidí, jenže i když jsem s nimi v tu dobu byl jedním, tohle bylo přeci jen ještě o tolik výraznější... Nechtěl jsem si to připustit. Namlouval jsem si, že to byla hloupost, vždyť jsem ji vlastně skoro neznal, takové věci se přeci běžně nestávají.

Říká kluk, co chodí po světě jako smrt.

Fajn, bylo mi jasné, jak ironické to bylo. Ale právě proto... tohle by přece nemělo být možné. Chápal jsem, že z nějakého podivného důvodu jsem byl schopen cítit lidské city výrazněji, než kdokoliv jiný z nás, ale tohle... tohle bylo za hranicemi všeho, co jsem si já sám kdy byl schopen představit. A znamenalo to problém té největší velikosti.