Až za hrob

27. kapitola

Ležel jsem na zemi a ztěžka oddychoval, silou vůle se držel při vědomí.

Ne, teď ne... Teď jsem to nemohl vzdát. Teď jsem nemohl odejít. Markét... myšlenka, která mi připomínala, že to nemůžu dopustit. Musel jsem ji ochránit... Teď o to víc, když bylo jasné, že má na ni Alexej spadeno. Kvůli mně. Určitě by ji nenechal být, i kdyby už si nemohl vychutnat moji bolest...

Kusy rozbité skříně zůstaly ležet na mých zádech, nedokázal jsem se přimět pohnout, abych je setřásl. Bylo by to plýtvání silami, kterých se mi nedostávalo. Jen přežít. To bylo hlavní.

Ucítil jsem prudkou ránu na boku, aniž bych dokázal vnímat, odkud vlastně přišla. Sykl jsem a chytil se za zasažené místo. Můj dech se odrážel od drsného povrchu koberce pode mnou, matně jsem si uvědomil, že v ústech cítím železitou pachuť vlastní krve. Ale na tom nezáleželo...

„Jen jestli můžu připomenout, vládu nad vlastním tělem máš i ty," ozval se Alexej, „kdyby ses tomu nebránil a nechal mě tě odeslat na onen svět, dávno by to stačilo. Kolik bolesti chceš ještě vytrpět? Je to zbytečné, jen to věci zdržuje. Stejně k tomu dřív nebo později dojde. Dostaneš se do bodu, ve kterém se prostě už udržet nedokážeš, a odvést tě bude snadné. Nebylo by jednodušší spolupracovat a ušetřit si to?"

Pomalu jsem k němu zvedl oči a namáhavě se pokusil zaostřit. Stále měl na tváři ten chladný, pobavený úsměv. „Táhni k čertu," procedil jsem mezi zuby.

Pokrčil rameny. „No, jak myslíš..." Dal pokyn k pokračování. Stiskl jsem víčka k sobě a připravil se na další ránu.

„Dost!" projel místností náhle Alexandrův hlas. Pohledy všech v místnosti, včetně mého, se stočily jeho směrem. „Michael je teď jen člověk, jak by mohl kohokoliv informovat o tom, co děláš? Sám za sebe nemá možnost kontaktu s naším světem. Nepředstavuje pro tebe hrozbu. Nemyslíš, že by bylo lepší zbavit se nás a jeho nechat jít?"

Alexej se přemýšlivě zamračil. „Zajímavá poznámka. Má jen jednu chybu. Zbavit se Smrti není tak úplně jednoduché, jak víš. Vlastně téměř nemožné."

„To vím," přikývl, „a vím také o způsobu, jak to možné je. Právě teď ho mám u sebe v kapse." Ztuhl jsem. Snad nemyslel...

Alexej vstal a přešel k němu, zachvácen zvědavostí. Sáhl mu do kapsy. A já i na tu dálku poznal, že jsem se nemýlil.

Alexej teď mezi prsty svíral ten přívěsek. Přívěsek, který kohokoliv ze Smrtí zbaví schopností. Který můj táta kdysi použil, aby ty své dostal ze svého těla a vyměnil je za to, že já měl možnost žít, dítě Smrti a člověka, co se nemělo zrodit. Který jsem já stejným způsobem použil pro výměnu svých schopností za Markétin život. Možnost mého přežití tehdy byla padesát na padesát a to jen proto, že jsem byl napůl člověk. U ostatních z nich byly schopnosti celou podstatou jejich existence. U ostatních z nich se jejich odebrání rovnalo konci...

Proč, Alexandře? Proč jsi mu dal do rukou jedinou věc, která dokáže zabít Smrt?!

Náhle mi hlavou bleskla spásná myšlenka. Snad i doufal, že mě to napadne, teď se mi nevěnovala pozornost. Přívěsek si bral sílu toho, kdo jej držel v rukou. Jak by mohl poznat, že heslo pro jeho aktivaci říká někdo jiný? Srdce mi začalo prudce bít, sotva jsem si to uvědomil. Alexejova dlaň obtočená kolem přívěsku, jak si ho prohlížel... Byl jsem dost daleko od něj, aby si nevšiml slov vyšlých z mých úst.

„Sinkt ont ensinkt. Ak-" šeptal jsem, ale muž vedle mě mě zaslechl a přerušil mě, když mě podrážka jeho boty přimáčkla k zemi.

„Pane," oslovil Alexeje. Ten se otočil, přívěsek opustil nebezpečnou blízkost jeho kůže a svezl se o něco níž. Teď ho držel za bezpečnou část, řetízek, který k němu byl připojený. Měl jsem chuť zaskučet zklamáním. Naneštěstí to Alexejovi došlo.