Až za hrob

12. kapitola

Stál jsem uprostřed jejího pokoje, neviděn, neslyšen. Díval jsem se na to, jak se probouzí, s lehkým úsměvem na tváři, i když se jen chvíli na to měla začít chystat do školy. Prostě proto, že svítilo slunce, že byl nový den. Nebo možná ne jen proto...

Pokud myslela na včerejšek, nebyla jediná. Jenže jiná chvíle, skrývající se v budoucnosti tak blízké, že jsem téměř cítil její přítomnost, tyhle vzpomínky drtila pod ničivou tíhou a chtěla snad i tenhle nejkrásnější moment v mojí mysli očernit a zničit smutkem, který uchvátil moje srdce a nechtěl ho pustit ze svého sevření.

Její ladný krok, když přecházela po pokoji. Hebký závoj vlasů, ty nejkrásnější oči. Její čistota, víra v to, že ji nezraním, když se poprvé v životě bude řídit jen a pouze srdcem a zapomene na možné důsledky, víra v to, že si to v tomhle případě může dovolit.

Její štíhlá postava, sametová pleť, dotek jejích rtů na mých...

Stiskl jsem víčka k sobě a ztěžka vydechl. Jak to mám dokázat? Odejít od ní se zdálo jako ten nejtěžší úkol na světě. Tím spíš, když jsem věděl, že se s největší pravděpodobností už nevrátím. Jenže kdybych to neudělal, ztratil bych ji já sám i celý svět. Tohle byla prostě jediná možnost. Věděl jsem to. Od začátku. A byl jsem k tomu rozhodnutý v momentě, kdy jsem se to dozvěděl.

To ale nic neměnilo na tom, že bylo tak neskutečně těžké přimět sám sebe ten krok opravdu udělat. Tolik let jsem proplýtval pouhou nicotnou existencí, když jsem namísto toho mohl být vedle ní. Prostě bych si přál... Přál bych si mít víc času...

Ucítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Krátkým roztřeseným nádechem jsem je zadržel uvnitř. Na jak dlouho? Srdce se tísnilo v hořkosti. Nebyl jsem si jistý tím, co by bylo horší. Nevědět, jak velkou šanci vlastně mám? Vědět s jistotou, že je to naposledy, co mohu spatřit její nebeskou krásu? Svým způsobem jsem ale hluboko uvnitř dávno věděl, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil sám sebe přimět věřit v šťastný konec, že tahle druhá možnost je milionkrát pravděpodobnější.

„Michaeli?" Alexandr promluvil jemně a tiše, ale já s sebou přesto při zvuku jeho hlasu trhl. Zamrkal jsem, otočil se k němu. Starostlivě na mě hleděl, zřejmě hledal způsob, jak mě utěšit, ale na žádný nemohl přijít. To ani nešlo. „Jsi si jistý, že chceš..." Uvědomil si, že ptát se mě zrovna na tohle nemá smysl a otázku nedokončil. Ona nebo já? Tady nebylo jiné volby. Když jsem už nejméně padesátkrát odpověděl stejně, nebyl důvod, proč bych po padesáté první měl odpovědět jinak. „Chci říct... Ještě je čas," přeformuloval tedy svou otázku. Smutně jsem se pousmál. Čas. Pár minut, pár riskantních hodin. Čas na co? Na to dát poslední sbohem? Už teď jsem se z té představy hroutil, kdybych ji měl s touhle myšlenkou, s tímhle záměrem obejmout, políbit, i kdybych třeba nic neřekl, to by všechno snad jen zhoršilo.

Lehce jsem zakroutil hlavou. Musel jsem odejít, dokud jsem sám sebe dokázal přimět se ještě vůbec udržet na nohou.

„Můžeme jít," prohlásil jsem pak, ale i přes rozhodnost těch slov byl můj hlas podivně tichý a v ústech jsem měl sucho. Moje oči se naposledy stočily k její tváři - zrovna si spínala vlasy sponkou. Pak jsem na rameni pocítil Alexandrův dotyk a pokoj se rozplynul.

~~~~~

„Kde to jsme?" zeptal jsem se, když jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl... vlastně skoro nic.

„Na poušti," odpověděl. „Není důležité, které přesně... Říkal jsem si, že by bylo lepší se na to přesunout někam jinam... Kam by se během toho všeho nemohl nikdo nezvaný přimotat. A tady kolem se asi moc lidí a tím pádem pravděpodobně ani nikdo z nás potulovat nebude," vysvětlil. „Nejdřív mě napadlo, že bych tě vzal na nějaké příjemné místo... třeba do té zámecké zahrady, kde jste včera byli... Pak mi ale došlo, že to bys mi asi pěkně poděkoval, že přisypávám sůl do rány. Tady ti, hádám, ale nic nebude připomínat, co leží tam v dálce."