Říkají mi Carrie #DOKONČENO

1. Tak to jsem já

Takže abych se nazačátek představila..
Mé jméno je Carrie a jsem obávaný vrah. Vypadám, jako by mě někdo sestavil z více postav z creepypast. Tak v první řadě se docela HODNĚ podobám osobě jménem Jeff the killer. Bílý obličej a rozřízlá ústa. No pak mám úplně rudé oči a tmavě modré vlasy. Mám místo nehtů n3co jako malé drápky, ostré jako břitva, a tak nosím kožené rukavice, když jdu mezi lidi.
Takže, jednoduše řečeno, vypadám jako Jeff the killer skřížený s Catwoman a s modrýma vlasama a rudýma očima.
A teď konečně k mému příběhu..

Odjakživa jsem byla zvláštní. Psychopat by o mně nejspíš řekl, že TO mám v sobě. No, byla jsem poněkud morbidní, měla jsem něco jako drápy a postupem času se mi mé světle modré oči barvily do ruda.
Ve vsi se povídalo o vrahovi, který vraždí všechny na potkání. Do sedmi jsme museli být doma. Vždy jsem však koukala ven z okna. Stál tam kluk s černými vlasy, šklebem (doslova) od ucha k uchu, v bílé mikině a džínsech. Občas se díval na mě jak stojím v okně. Zírali jsme na sebe kolikrát i pět minut a hráli hru, kdo pohledem uhne první. Vždy jsem prohrála, protože mě našla mamka a rychle mě od okna odtáhla.

Stalo se to na mé sedmnácté narozeniny. Moc lidí jsme nepozvali, jen sousedy. Mamka mě někdy v polovině oslavy poslala pro víno. Máme v kuchyni mezi sporákem a lednicí skříňku s alkoholem. Na sporáku se vařilo jídlo. Plamen šlehal málem až k pokličce na hrnci. Zakroutila jsem očima nad kuchařskými dovednostmi mé matky a otevřela skříňku s alkoholem. Sklonila jsem se k nejnižší polici, kde bylo víno, a když jsem se zvedala, praštila jsem týlem do jedné z horních poliček, přičemž na mě spadlo několik lahví vodky. Zanadávala jsem, protože mi alkohol stékal po obličeji do očí a také po rukou a kapal mi z prstů. Rychle jsem se hmatem pokoušela nalézt cestu k umyvadlu. No.. moje ruka nahmatala něco jiného než kohoutek. Sáhla jsem přímo na hořící sporák. Vodka se okamžitě vznítila a já se ocitla v ohni. Začala jsem šíleně řvát. Svalila jsem se na zem a poslední co jsem viděla bylo, jak se kolem mě všichni sbíhají.

Probudila jsem se a nadzvedla hlavu. Neviděla jsem toho příliš, protože jsem ji měla celou obvázanou. Ležela jsem tam několik dní, byla jsem v nemocnici a po týdnu už mi měli obvaz sundat. Rodiče - nikde. Sousedi - nikde. Jen sestřička a doktor mi dělali společnost a měli to být oni, kdo mě jako první uvidí. Rodiče prý měli moc práce. Spíš bych řekla, že jsou líní zvednout svý zadky z pohovky před telkou a dojet do nemocnice.
"Tak se podíváme, jak jste dopadla." mile se usmál a začal sundávat obvaz. Když už byl dole, vyvalil doktor oči a sestřička překvapeně zalapala po dechu.
"Co? Co se děje?!" dožadovala jsem se odpovědi. Ani jeden nepromluvil. Vstala jsem tedy a vydala se do koupelny. Stoupla jsem si před zrdcadlo a.. rozchechtala se. Vypadala jsem jako on. Bílý obličej, černé vlasy. Doktor jen řekl "to bude reakce na ty prášky. Vedlejší účinky."
"Jste si jistý?" šeptala naléhavě sestřička. "Víte jak to bylo minule.."
"Tak velký a ojedinělý případ se nebude opakovat." zavrtěl hlavou. "Slečno, už vás budeme moct pustit domů. Vaše oblečení bylo bohužel zničeno, ale můžete si vzít něco ze skladu."
Odešla jsem za ním a za chvíli už jsem vycházela z nemocnice v černé mikině a džínech.

Doma se to seběhlo rychle. Večer mi totálně přeskočilo a rozřízla jsem si tváře, přesně jak to má on. On už tu ale nebyl.. od mých narozenin jsem ho neviděla.

Dnes jsem však vlasy měla modré, nechtěla jsem být úplný jeho dvojče. Do školy jsem normálně chodila. Směla jsem si nechávat kapucu, takže mi nebylo vidět do obličeje. I tak se se mnou ale nikdo nebavil. Začala jsem prakticky nahrazovat Jeffa. Nikdo nevěděl, že tu už není. Vypadala jsem podobně jak on, z dálky nikdo nepoznal, že se vrah změnil. Vždy v sedm jsem se vyplížila z domu a zavraždila každého, kdo zůstal venku.

Nikdo nevěděl o mé pravé osobnosti. Vůbec nikdo, jen já.