Říkají mi Carrie #DOKONČENO

2. Jeff the killer

Škola konečně skončila. Jo, chodim do školy, protože nikdo neví že jsem vrah. Celou dobu na sobě mohu mít kapucu, kvůli svýmu ksichtu, takže nikdo ani neví, že mám rozřízlou pusu. Tedy kromě profesorů. Ta mikina a džíny se staly něco jako mou uniformou. Prostě jsem to nosila nonstop. Lidi sou tak blbí, ani si nevšimli, že to, co nosil Jeff se k jeho vraždám jaksi "přebarvilo" na černo.

Šla jsem na moje oblíbené místo - do lesa. Nikdo tam snad nikdy nevkročil. Les byl velmi rozlehlý a mě se začalo pomalu ulevovat. Jen tady jsem si mohla bláznit, jak jsem chtěla i ve dne. No.. fajn bylo sedm hodin. Ale jindy sem chodím i ve dne. Rozběhla jsem se tryskem, zavřela oči a řídila se instinktem. Vyhýbala jsem se všem větvím a stromům, jako kdybych měla šestý smysl. Začala jsem nahlas vyřvávat písničku September - Jeff the killer (nahoře v médiích).

I can't remember
What happened in September
When everything is gone
When it's dark and I'm alone

It's been forever
Since I could have remembered
Where the hell is everybody
I just want to know the story
Of what happened right befo...

Přestala jsem zpívat, protože jsem do někoho vrazila a vzápětí se svalila na zem. Nade mnou se ozval smích.
"Super písnička co?"
Rychle jsem zamrkala, abych zahnala mžitky před očima a vzhlédla. Byl to.. Jeff? Ujistila jsem se, že mi není vidět do obličeje. Pak jsem se namáhavě zvedla a třela si záda.
"Možná.. Ale Funhouse je lepší." řekla jsem kousavě. To ho zase rozesmálo.
"Ty se nebojíš?" zašeptal hrozivě.
"Ani ne." odpověděla jsem popravdě a sundala si rukavice, abych se kdyžtak mohla bránit svými drápy.. nebo zaútočit.
"A kdo vůbec jsi?" zeptal se nakonec. Chtěl mi už sundat kapucu, ale jak natáhl ruku, drápla jsem ho do ní.
"Co to.." podíval se na svoji ruku, kde byly škrábance jako od kočky. Ukáza jsem mu své ruce. Překvapeně zamrkal. "Chytrý."
Na to jsem se zase usmála já. Pak ale vytáhl nůž a shodil mě na zem.
"Já ale vždy dostanu co chci zlatíčko, takže se podíváme, kdo se v té mikině schovává." a strhl mi kapucu z hlavy. Vyděšeně jsem zírala na jeho překvapený obličej.
"Nevěděl jsem, že mám ségru." vypadlo z něj nakonec. Já dostala taklvej záchvat smíchu, že jsem ho poprskala. Když jsem se smála asi dvě minuty, zakryl mi pusu a nos dlaní a já se začala dusit. Jeho obličej začal opět nabývat klasického psychopatického výrazu.
Začala jsem se kroutit a snažila se ho odstrčit. Když to nepomohlo, napadlo mě něco jiného. Ruku, kterou měl přitisknutou na mé puse, jsem mu oblízla. Překvapením ji odlepil a já začla kašlat.
"Hele," řekla jsem, když jsem do plic nabrala dost vzduchu, zatímco on si ruku zamyšleně otíral do mikiny. "Tys odešel. Teď jsem to tu přebrala já. Takže mě laskavě nech dělat mou práci a vypal."
Konečně se vzpamatoval a.. začal se smát.
"Odjel jsem asi na tři měsíce. To, že se vystrojíš jako já neznamená, že.."
"Si myslíš že jsem se podpálila schválně?"
Chvilku nastalo ticho. "Jak ses vůbec podpálila?" zeptal se.
"Šla jsem pro víno, praštila do police s lahvemi vodky, ty se mi rozlily po těle a když jsem se poslepu snažila najít umyvadlo, sáhla jsem na zapnutý sporák." odpověděla jsem zkráceně. Chvíli na mě zaraženě zíral a pak propukl v hlasitý smích.
"Větší blbku jsem v životě neviděl."
Vzápětí mu přistála pořádná facka.
"Já nejsem blbka!"
"A já nejsem boxovací pytel." chytil mě pod krkem a přirazil ke stromu. "Fajn, fajn, už tě nebudu mlátit." protočila jsem očima.
"To si myslíš, že stačí když se omluvíš?"
"Já se neomluvila." vyplázla jsem na něj jazyk. On mě za něj okamžitě chytil.
"Být tebou tak mlčim, jinak o něj přijdeš." usmál se a vytáhl nůž. Jazyk mi pustil a přesunul se k mojí pravé ruce. Nemohla jsem se ani hnout, takže jsem neviděla co dělá. Pak mi náhle rukou projela ostrá bolest, nekde v nadloktí. Jelikož jsem nebyla připravená, hlasitě jsem vykřikla. Lesem se rozlehl jeho chechot.