Pouhý dotek /HPFF/ ✔ *probíhá korekce*

Kapitola 19.

I přes to, že jsem měla oči plné slz, viděla jsem perfektně tu dámu přede mnou. Dívala jsem se do tváře Narcissy Malfoy, která se na mě usmívala. 

"Tohle je nějaký vtip, že ano?" zeptala jsem se zmateně. Neodpovídala, pouze začala kráčet ode mne. 

"Pojď se mnou," pobídla mě, ale já tam stála jako skála. Když si všimla, že ji nenásleduji, pozvedla své obočí. Vypadala pořád stejně krásně, až jsem si myslela, že po té injekci mám bludy. 

Pokrčila jsem rameny a šla za ní. Cupitala jsem za ní jako poslušný pejsek. Ani jedna z nás nechtěla začít konverzaci, možná jsme obě věděly, že ještě není ten správný čas. Chtěly jsme počkat, až budeme opravdu samy. I já jsem tak nějak tušila, že tenhle rozhovor s matkou kluka, který má mé srdce, nebude zrovna příjemný. Prostě jsem vždy čekala to nejhorší a jakmile jsem si myslela, že všechno bude v pohodě, tak nebylo. 

Společně jsme vešly do malého bytečku, který vypadal trochu jako zmenšená kopie Malfoy Manor. Některé věci jsem dokonce i poznala. Opatrně jsem se posadila do křesla a když přede mne Narcissa postavila šálek s čajem, zvedla jsem pohled. 

Její oči mě uklidňovaly, ale má hlava si dělala své. Pořád jsem slyšela dotěrný hlásek, který na mě volal 'Uteč! Uteč, dokud můžeš!'. Avšak já už nemohla couvnout. 

Pomalu jsem natáhla svou levou dlaň ke zdobenému porcelánu a sledovala mé třesoucí prsty, kterak uchopují ouško hrníčku. Zatímco jsem upíjela teplou tekutinu, pohledem jsem se rozhlížela po pokoji. Hned první věc, která přímo zářila a zaujala mé oči, byly dva malé otisky ručiček v nějaké hmotě. 

Zvedla jsem se spolu s šálkem a rychle přečetla nápisy pod otisky.

'Draco - 5 měsíců                                                         'Scorpius - 1 rok' 

"Scorpius je můj vnuk." vysvětlila mi, avšak mně to došlo. Netušila jsem, kolik tomu drobečkovi je, ale byla jsem si jistá, že byl úžasný. Dokonalý klučina stejně jako jeho táta. Přikývla jsem a šla si raději sednout. 

"O čem chceš mluvit?" přešla jsem raději na tykání a věděla jsem, že ona by to stejně později navrhla sama. Podívala se na mě výrazem, jestli to myslím vážně. 

"Proč jsi odešla? Myslela jsem, že vy dva budete spolu," položila mi svou dlaň na tu mou. Nadechla jsem, neboť jsem chtěla mluvit bez přestání. Vychrlit to na ni, a pak ji nechat chvilku na to, aby to pořádně zpracovala. 

"Nemohla jsem dál. Takhle jsem žít nechtěla, toužila jsem začít znovu. Někde, kde bych nebyla špinavá Pettigrew, ale Nancy, která je prostě svá. A útěk byl pro mě v tu chvíli jedinou nadějí. Přišla jsem o všechno, a když jsi řekla v Zapovězeném lese, že je Harry mrtvý, musela jsem pryč. Dusila jsem se tam," 

"Ale zranila jsi mého syna a to ti nikdy neodpustím, Nancy. Víš, jak se cítil?! Nikdy se ty šrámy, cos mu způsobila nezahojily. Ani když si vzal Astrorii, viděla jsem, že to není to stejné, co prožíval s tebou." pevně svírala mou ruku. Promlouvala mi do duše. 

"Proč jsi tedy mlčela?!" vyjekla jsem. 

"Nechtěla jsem ho ještě více zranit! Cítil by se ještě hůř, kdyby věděl pravdu!" zvýšila svůj jemný hlas. Cukla jsem sebou, nikdy jsem ji neslyšela křičet a litovala jsem toho, že to musela udělat kvůli mě. 

"A v lese jsem lhala, protože jsem chtěla vědět, zda-li můj syn žije. Potter byl jediná naděje, jak jej znovu vidět," hlesla nakonec unaveně. 

"Odejdi," zašeptala. Okamžitě jsem se zvedla. 

"Myslím pryč z Anglie. Vrať se zpátky, jinak mu znovu ublížíš a já ho nechci vidět na dně.." 

"Nemůžu. Anglie je můj domov, Narcisso. Nevzdám se ho," stála jsem si za svým, ale ona pouze zakroutila hlavou, kterou si podpírala.  

"Kde byly tyhle slova, když tě nejvíce potřebovali?" zeptala se. Vůbec nezněla naštvaně či zničeně, bylo to horší. V jejím hlase bylo hmatatelné zklamání a to bolelo více než slova nenávisti. 

Mlčela jsem, když jsem si zapnula mikinu ke krku a chystala se vyběhnout na ulici, kterou začínaly pomalu osvětlovat umělá světélka lamp. 

"Jsem ráda, že jsme se znovu viděly, Nancy, ale doufám, že se tak už nikdy nestane.." sklesle pronesla a já nakrčila obočí. Práskla jsem dveřmi a utíkala po schodech dolů. Vyšla jsem na ulici a pomalu kráčela domů. 

Zahřmění mě donutilo zvednou hlavu k obloze. Pár kapek padlo na mou tvář, poté se spustil silný déšť. Nespěchala jsem, nechala jsem kapky volně stékat po mé mikině, některé se úspěšně vsákly do látky mých kalhot, které jsem měla na spaní. 

Slabě jsem plakala a mé slzy se míchaly s dešťovou vodou. Došla jsem ke dveřím svého domu, které jsem následně otevřela. 

"Kde je Paige?" uslyšela jsem slabý hlásek Daniela, který se hned nahrnul i s ostatními do chodby. 

Vyhledala jsem pohled Jacka a zakroutila jsem hlavou. Povzdechl si a rychle mě objal. Klesl se mnou na podlahu a zbytek miláčků se shromáždili kolem nás. Vytvořili jsme velké skupinové objetí a všichni z nás se modlili kvůli Paige. Pro toho našeho andílka. 

POHLED TŘETÍ OSOBY:

Vzala si svou drobnou kabelku, do které vložila svou hůlku. Naposledy se rozhlédla po svém bytě, kde pořád cítila vůni té dospělé ženy. Ženy, která zamotala Dracovi hlavu. Ta, která se vrátila, aby vše srovnala, ale místo toho, vše zpřehází. 

Zatočila klíčem, tím zamkla svůj domov. Kráčela ladně po schodech, nechtěla spěchat, protože věděla, že nespí. Nikdy nechodil spát brzy. Přišlo mu to zbytečné, když noc trvá tak dlouho. 

Vyšla do klidné noci, slabý déšť ji už nevyváděl z míry, to nejhorší už zmizelo. Slabé kapky bubnovaly o její deštník, zatímco ona si lámala hlavu nad stavem svého syna. 

Jakmile se dostala k malému domečku, jako by se ji všechny myšlenky vytratily. Nejdříve zaklepala slabě a když se nikdo neozýval, zabušila rázně na dveře. Sama byla překvapena svou sílou, síle některé činy si vyžádají nečekané věci.

"U Merlina, už jdu!" zaslechla nepříjemný tón, proto se zamračila. 

"Mami? Co tu děláš, tak pozdě?" zeptal se Draco, mezitím co Narcissa nakrčila nos díky zápachu, který z něj táhl na kilometry daleko. Cítila jsem z něj alkohol a cigarety. 

Bez odpovědi se procpala do jeho hnízdečka. Rozhlížela se a nespokojeně zamlaskala nad nepořádkem, který tu byl. Její drahý a jediný syn vypadal jako troska. Cítila se tak bezmocně, že na její slova nedal. Nevypadal o nic lépe, než když tu byla naposledy. Spíš naopak. 

"Jak ses dnes měla?" snažil se odvést téma, protože nějak tušil, že by mu hned začala vyčítat jeho chování. 

"Pořád stejně, broučku," odpověděla nepřítomně. 

"Nic zajímavého, nového?" vyptával se dál. Možná čekal na nějakou dobrou zprávu nebo na to, až se jeo maminka rozpovídá a zapomene na všechno okolo. 

Chvíli bylo až podezřelé ticho. Narcissa zvažovala svou odpověď. A zachovala se jako většina matek. Chtěla chránit svého syna před bolestí, jež by mu mohla Nancy způsobit, ale neměla ani potuchy, že právě ona by jej toho trápení mohla zbavit.

"Ne."

----------------------------------

Kapitolku jsem nekontrovala, tak doufám, že se tam neobjevilo až moc chyb. ☺

S láskou, N. ♥