Pouhý dotek /HPFF/ ✔ *probíhá korekce*

Kapitola 29.

"Udělala jsem tolik chyb, až jsem si myslela, že mi vše projde," začala jsem, když jsem se opírala o futra dveří, "osud mi mohl způsobit cokoliv, ale on si vybral ten nejhnusnější způsob.." 

"Nemůžeš za to." namítla a snažila se mne uchlácholit. Já jejím řečem nedůvěřovala. Byla jsem pohromou, která ničila životy svým bližním. 

"Proč zrovna ona, Herm? Proč si Merlin nevezme mě?" rozhodila jsem rukama a pořád pozorovala klidně se zvedající hrudník mé malé princezny. 

"I my si přece utrhneme tu nejkrásnější květinu v zahrádce. Tak už to prostě je. A Paige byla k tomu prostě předurčena. Nedá se s tím bojovat." 

"Nemůžu třeba darovat kostní dřeň? Někde jsem četla, že to pomáhá," nadějně jsem pronesla, ale Hermionina tvář byla pořád stejně zachmuřená. Můj výraz povadl, když zakroutila hlavou.

"V tomto případě bych to raději nedoporučovala. Nikdo z doktorů bohužel neví, o co se přesně jedná. Sice Paige vykazuje známky akutní myeloidní leukémie, ale podle vzorků je naprosto v pořádku. Tohle není normální lidská nemoc, Nancy." 

Absolutně jsem jí nerozuměla, ale věřila jsem jí. Byla to moje kamarádka a ta by nikdy nelhala. 

"Kolik ji zbývá času?" hlesla jsem uslzeně. Hermiona se zasekla v pohybu.

"Nancy, -" 

"Kolik?" přerušila jsem ji. Nekřičela jsem, pouze jsem bezradně a hlasitě šeptala. 

"Rok, možná více než to." pověděla mi popravdě a já jí děkovala za její upřímnost. V hlavě mi proběhlo několik věcí. Nestihnu si Paige pořádně užít, poznat jí a být při ní, když bude řešit takové ty problémy, co řeší mudlovští puberťáci. Mohla tu být déle než jen jeden rok, ale já nedoufala. Život mi prostě nikdy nepřál a já věděla, že tohle mě srazí na kolena. 

"Co mám dělat?" podívala jsem se svou holčičku, která spokojeně oddychovala na lůžku a na její tváři byl slabý úsměv. 

"Dělej cokoliv pro to, aby se cítila šťastná. Udělejte si výlet, povídej si s ní, ale hlavně buď silná. Potřebuje tě víc, než tě kdy potřebovala," položila mi ruku na rameno a já se zavrtala do její náruče a poddávala se vzlykům, které opouštěly má ústa. 

Se třesoucími dlaněmi jsem předstoupila před postel, jež byla asi třikrát větší než samotná Paige. Uchopila jsem její drobnou ručku, kterou jsem si přiložila k ústům. Šeptala jsem, že všechno bude v pořádku, že to zvládneme a já nedovolím, aby trpěla. Věděla jsem však, že tento slib nedokážu nikdy splnit. Děsila jsem se toho, až naposledy uvidím její veselá očka. Bála jsem, až její duše opustí její tělíčko..

Strávila jsem v pokoji ještě několik hodin, dokud mě Hermiona doslova nevytlačila ven. Promlouvala mi do duše, abych šla domů a pořádně se vyspala a nemyslela na to, co se může stát nebo pokazit v příštích minutách. Jak jsem toho však mohla zbavit, když si se mnou má mysl hrála každou chvíli?! Má hlava mi říkala, že má pravdu, ale srdce mi radilo zůstat. Znovu jsem však poslechla rozum a se sklopenou hlavou opouštěla londýnskou nemocnici. 

Procházela jsem ulicemi a mířila jsem si to přímo domů. Věděla jsem, že se tam nemůžu ukázat se ztrhanou tváří, okamžitě by totiž poznali, že něco není v pořádku. Nechtěla jsem to na ně hned vyhrknout, chtěla jsem jim dát ještě trošku času. Nebo jsem spíše ten čas potřebovala já..

Vánoční pohoda byla v háji, došlo mi to hned, co jsem viděla v oknech domečků spokojené tváře jiných dětí s rodiči. Místo toho, abychom si užívali společných chvil, stane se toto.