Ve škole bylo ticho jako v hrobě a zdálo se, že tam není živá duše.
S pocitem nervozity jsem sešla z cesty na pěšinu vedoucí kolem celé budovy a dostala jsem se k hlavnímu vchodu. Zkusila jsem dveře, ale bylo zamčeno, tak jsem zazvonila.
Ozvaly se kroky. Dveře se otevřely. V nich stál vysoký muž s šedivým knírem, příjemného zevnějšku.
,,Dobré ráno,'' řekla jsem. ,,Jsem slečna Andersonová. Jsem objednaná k paní ředitelce na desátou hodinu.''
,,Ach ano. Prosím, pojďte dál, slečno. Já jsem správce.'' Ustoupil, abych mohla projít, a zavřel za námi dveře. ,,Když tady chvíli počkáte, podívám se, jestli už vás slečna Leonardová může přijmout.''
Odcházel chodbou přede mnou, pak zahnul doprava a zmizel mi z dohledu.
Zůstala jsem stát zády k domovním dveřím a rozhlížela jsem se po hale. Na zdi po mé levici byla nástěnka, potažená zeleným suknem, s několika úhledně uspořádanými oznámeními, připevněnými připínáčky.
Napadlo mě, jestli ta nástěnka bude takhle uspořádaná i po prázdninách, až se sem vrátí děti. Vedle nástěnky byly létací dveře vedoucí do prázdné tělocvičny, kde zahálelo nářadí a podlaha byla naleštěná do vysokého lesku. Všechno bylo čerstvě natřené a vypadalo jako po generální opravě.
Napravo ode mě byla řada zavřených dveří, které působily tajemně - v neznámé budově se všechno zdá záhadné. A přímo přede mnou, nalevo od chodby a souběžně s ní, vedlo schodiště do hořejších pater.
Byla jsem stále nervóznější. Pohovory ve mně budí paniku, a tohle místo jsem opravdu moc potřebovala. Trochu jsem se chvěla a čekala.
Okolní ticho mi v uších hlučelo jako uragán. Napínala jsem sluch, jestli zaslechnu kroky vracejícího se správce.
Náhle se na nejhořejším schodě objevila žena a začala scházet dolů. Vylekala mě, protože jsem ji neslyšela přicházet, a připomněla mi zvuk jedné mé bývalé ředitelky, která chodila po budově na filcových podrážkách a objevovala se nehlučně tam, kde ji nejméně čekali. Žena na schodišti byla bledá, tmavovlasá, velmi hubená a měla na sobě černé šaty bez nejmenší ozdoby. Vážně se na mě podívala krásnýma, ale velmi nešťastnýma tmavýma očima.
,,Slečna Leonardová?'' zeptala jsem se.
Neodpověděla ani se nezastavila a zamířila přímo ke dveřím do tělocvičny. V té chvíli jsem uslyšela kroky vracejícího se správce, a když jsem se obrátila, uviděla jsem ho vcházet do chodby.
,,Tak tudy, milá slečno,'' volal na mě. ,,Slečna Leonardová vás hned teď přijme.''
Když jsem zamířila k němu, měla jsem dojem, že něco hoří, a zaváhala jsem. Znova jsem se podívala prosklenou horní polovinou dveří do tělocvičny. Ženu v černém nebylo vidět.
,,Co se děje?'' Správce došel až ke mně. ,,Máte trému?''
,,Ano, mám - ale kvůli tomu to není - měla jsem dojem, že tu něco hoří.''
Ostře se na mě podíval. ,,Teď už ne,'' řekl. ,,To už je za námi a musel bych o tom vědět. Ale venku na zahradě je zapálený oheň, asi sem jde kouř.''
,,To bude ono. Já už ho stejně vůbec necítím. Ta dáma, kterou jsem před chvílí viděla, byla slečna Leonardová?''
,,Kde?'' zeptal se.
,,Na schodišti a pak šla do tělocvičny...''
,,Vy jste pěkně vynervovaná, milá slečno, to je vidět,'' pravil a vedl mě chodbou. ,,Dneska v budově není nikdo jiný, než vy, já a slečna Leonardová, a ta je v kanceláři a čeká na vás. Nastupujete u nás do práce, že?''
