Lost Survivors (Big Bad Boy 2) [CZ1DFF]

1.chapter [Story of my life]

Pořád mi nějak nedochází věci,co se v poslední době staly. Máma se už ani neozve,táta je v říji, děda s babičkou Violet jsou opět jako novomanželé a Niall? Ten mi leze na nervy se Shai. Nejdřív se zdálo,že nadále budeme kamarádi s výhodami a teď? Jako bych ani neexistovala. Nebo spíš,jako se spíš mezi námi nic nestalo.

"Prosímtě,Sophie,nepojedeš náhodou k babičce?" ozve se za mnou protivný hlas nové přítelkyně mého souseda.

"A na to si přišla jak?" se smíchem se otočím na Shai.

Ta stojí hned za mnou uprostřed chodby a pohrdavě se na mě dívá.

"Já jen,jestli by si nemohla Niallovi donést tyhle dvě knížky" natáhne ke mně ruku s dvěma bichlema o velikosti atlasu světa "Zapomněl si je včera u mě,chudáček,tak mu asi budou chybět,a já dnes nemůžu,jedeme s holkama na nákupy"

Tak ze mě si teda poskoka dělat nebudeš! ozve se mi vnitřní hlas v mé hlavě.

"Ale to není můj problém,že dneska za Niallem nejedeš" usměju se "A navíc,ne,k babičce nejedu"

Sice je to lež jako věž,protože pokaždé chodím po škole k babičce,ale to je celkem jedno.

"Aha" odvětí Shai a strčí knížky zpátky do tašky "A co ty? Už máš konečně nějakýho kluka?"

A v tom se ve mě začne vařit krev.

"Ruanová.." příjdu blíž k té potvoře a začnu řvát skoro na celou chodbu "Nech mě na pokoji! Je ti to jasný? Vyřaď mě z tvýho seznamu lidí k provokování a zapomeň na to,že existuju!"

Shai na mě čumí jako vyoraná myš,což mě velice těší.

Otočím se a rozejdu se ke své skřínce.

"Já to věděla" objeví se znovu u mě,když koukám do otevřené skřínky "Niall měl pravdu! Jsi arogantní a namyšlená holka.."

Zakoulím očima.

"Ano,Niall mě opravdu zná" ironicky odvětím a prásknu dvířky skřínky.

          Celá bez sebe vletím do třídy jako vítr a posadím se vedle Jenny,mé spolužačky,se kterou sedívám na hodiny biologie a chemie.

Ta se na mě podívá překvapeným pohledeme a užuž chce pootevřím ústa,když já jí nevědomky přeruším "Ta Ruanová! Kráva jedna!.. "

"Sophie,klid," nakloní se přes uličku Greg,jeden z mých spolužáků a naneštěstí můj nejlepší kamarád "Vždyť víš,jaká je Shai. Prostě tě provokuje a ty se necháš"

Nebo ona mě spíš jednou nechá jí vytrhat z hlavy i ta poslední hrst vlasů,která jí zbyla proletí mi hlavou a hned mám lepší náladu.

No,samozřejmě do té doby,než se objeví ve třídě profesorka Guttenbergerová.

              Chemie,jakožto moje poslední vyučovací hodina,utekla ještě rychleji,než jsem očekávala a já jsem se mohla vydat na cestu k babičce.

Jakmile vstoupím na chodník před dům mé babičky Violet,vrací se mi všechny vzpomínky.

Je to vlastně pokaždý,když jsem u babičky,jenže dnes jsou ty vzpomínky ještě živější.

Chybí mi to Niallovo pošťuchování,jenže co nadělám s tím,že si vybral Shai a ne mě?

Asi nic.

"Ahoj babi!" křiknu na celé kolo,když otevřu domovní dveře a objevím se v předsíni.

Babička zrovna schází schody a v rukou nese velkou krabici.

"Sophie? Nejsi tady nějak dřív?" překvapeně se na mě podívá a snaží se zakrýt krabici košilí,která jí sahá skoro po kolena.

"Tobě nepřišla ta zpráva? Já ti psala,že příjdu dřív,odpadlo nám odpolední vyučování,přece.." zadívám se na krabici a výjdu pár schodů blíž k babičce "Já ti pomůžu"

Sáhnu po krabici oběma rukama,jenže babička jí drží tak pevně,že kdybych jí krabici vytrhla,možná bychom obě spadly na zem.

"Zlato,to není zapotřebí" hraně se na mě usměje a začne se se mnou o krabici přetahovat.

Co je v té krabici tak šíleně tajného,že je tak zákeřná? proletí mi hlavou.

V tom se víko krabice sesune k zemi a obsah se vysype na schody.

Babička se chytne za hlavu a když vidí,že si pomalu klekám k těm všem papírům,fotkám,složkám a Bůh ví,k čemu ještě,vykřikne "Sophie! Já to zvládnu sama!"

Z jejího hlasu jde snadno vyčíst,že je něčím rozrušená.

Dám ruce nad hlavu a stoupnu "Dobře,dobře.. Já jen chtěla pomoct"

"Nepomáháš mi dost?" usměje se a lehce uhne pohledem "Promiň,že jsem na tebe tak zakřičela"

"Asi si měla důvod" zamyšleně se na ní podívám.

Babička je z něčeho nervózní.

Ale z čeho?

"Řekneš mi,co to je?" zeptám se babičky,když krabici zamkne do skřínky v obýváku a klíček si strčí do kapsy.

Opírám se o futra dveří a bráním tím babičce projít do kuchyně.

"Drahoušku,to jsou jen staré věci. Musela jsem je snést z půdy,uděláme tam místo na nějaké jiné a potřebnější věci" 

Nevím,co na mě chystá,ale absolutně se mi to nelíbí.