Twilight Saga: Úsvit [DOKONČENO]

45. Jiná atmosféra

*pohled třetí osoby *

Bella sebou cukla stejně jako ostatní, i když možná trochu více. Z prvního patra se ozval mužský křik a jelikož to byl dost nečekaný zvuk, všichni se trochu lekli.

,,Pane bože, co se zase děje?" zabručela Alice.

,,Zřejmě to budeme muset zjistit.'' povzdechl si Edward a vstal. ,,Půjdu já, je zbytečný, aby šli všichni.'' dodal.

,,Půjdu s tebou, brácho.'' vyskočila Alice na nohy a přidala se k Edwardovi.

,,Nevlastní brácha.'' ušklíbl se.

,,No a? Jednou brácha, vždycky brácha.'' zazubila se na něj a pak ho drkla ramenem. ,,Pojď, zajímá mě, co se stalo tentokrát.'' vydala se Alice následně ke schodům.

Edward se jen uchechtl a rozešel se hned za ní.

*pohled Lavaris*

Po chvilce už nedýchal tak hlasitě a rozrušeně. Díky bohu se trochu uklidnil. Ale stejně na mě koukal nedůvěřivým a trochu vyděšeným pohledem.

Já pořád stála dál od něj a sledovala ho. Hlavu jsem naklonila trochu na stranu a cítila, jak se mi zúžily zorničky. On jen nenápadně polkl.

To ticho a náš oční kontakt mě začínal unavovat. Ale nějak jsem nevěděla, co říct. Bohužel už jsem něco udělat musela, protože pak už by to bylo ještě divnější a asi bych nepůsobila tak jako doteď. A proto jsem se k němu pomalu vydala.

Musela jsem vypadat vážně děsivě, protože ten vlkodlak znovu polkl. Hlavu jsem naklonila na druhou stranu a pořád ho pozorovala s kamennou tváří.

Došla jsem až k posteli a opět jen nehybně stála. Narovnala jsem hlavu a připravovala se k nějakému slovnímu projevu. On mě však předběhl.

,,Co chceš?'' řekl najednou. Na to, že vypadal docela vykolejeně mluvil dost pevně a překvapivě i tvrdě. Nevypadal jako nějaký zlý kluk, ale mluvil tak. Možná nebude tak hodný jak vypadal.

Zvedla jsem obočí. ,,To bych se měla ptát já tebe.'' řekla jsem ještě drsněji než on. Oči jsem trochu přivřela a čekala na jeho reakci.

,,A to jako proč?" uchechtl se. I když dělal, že je naprosto v pořádku v očích jsem mu viděla naprostý opak. V pohodě rozhodně nebyl.

Zamračila jsem se. ,,Tu aroganci si nech pro sebe.'' řekla jsem naprosto klidně, ale v hlase mi byla jasně znát výhružka. ,,Rozhodla jsem se tě sem vzít, aby tě nesežrali ti tupci z tvého klanu, které si tak najednou a já ani nechápu proč, zradil. A myslím, že bych si za to taky zasloužila pár informací. Protože mi nedochází, proč si zradil Toriány.''

,,Pokud vím, tak jsem tě zachránil před tím vlkodlakem, co ti chtěl rozsápat hrdlo, takže ti nic nedlužím.'' zavrčel a na posteli se pořádně posadil.

Věděla jsem, že má pravdu, ale to neměnilo nic na tom, že mi prostě musel vysvětlit ty jeho pohledy a chování.

Trochu a velmi falešně jsem se zasmála a pak se k němu prudce přiblížila. Chytila jsem ho za ramena a přitáhla blíž k sobě. Naše obličeje od sebe teď byly jen asi dva centimetry. Koukala jsem mu zpříma a velmi naštvaně do očí.

,,Tak poslouchej... Mě je naprosto ukradený, že si ze mě shodil tu ubohou kouli chlupů.'' zavrčela jsem. ,,To byla jen maličkost. Dlužís mi odpověďi za všechno, co mi váš klan provedl. Jestli si dobře pamatuji, tak tehdy na té louce si se mě taky snažil zničit! A já tě potom všem, co jste mi provedli vzala sem!'' myslela jsem, že vzteky snad vybouchnu. ,,Takže se tě teď zeptám znovu a lépe tak, abys to pochopil. Co měl znamenat tvůj náhlý obrat? Proč si mě zachránil? A proč na mě pořád tak divně zíráš?!"

Vlkodla mlčel. Nic neříkal, jen zaujatě koukal do mých očí. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

,,Budeš mluvit?!" zavrčela jsem znovu.

Vlkodlak jen koukal. Pořád mi koukal do očí a očividně se k žádnému slovnímu projevu neměl.

Povzdechla jsem si. ,,Tak hele... Půjde to po zlém, jestli-'' ale přerušil mě zvuk otevírajících se dveří doprovázený hlasem Edwarda a Alice.

,,Co se tu děje?" řekl Edward přísně a hlasitě. Bože... Zase se choval jako by byl můj otec nebo co.

,,Jen se tady chlapcovi snažím vysvětlit, že mě nezajímají jeho pitomé kecy a že mi bude muset odpovědět ať chce nebo ne. A bude mi jedno, jak ho k tomu donutím.'' řekla jsem tvrdě a následně od sebe vlkodlaka prudce a silně odstrčila. Narazil zády do stěny a trochu syknul, ale mě to nezajímalo. Obrátila jsem se k Edwardovi a Alice.

,,Děláš si srandu? Neříkala si předtím, že tě zachránil a nám pomohl?" zvedla Alice obočí a pak se trochu naklonila, aby viděla na toho vlkodlaka.

Odfrkla jsem si a protočila oči. ,,Třeba, ale to nic nemění na tom, že pochází z klanu, který se mě už přes 2000 let snaží vymazat z povrchu zemského. Chci odpovědi na všechno a taky je dostanu.''

,,Hele, v podstatě mi může být ten pes ukradenej, ale pomohl nám v boji. Vážně nám pomohl, nechceš to... Trochu zmírnit?'' zeptala se Alice a trochu se ke mně přiblížila.

Hodila jsem na ni vražedný pohled. To nemyslela vážně?

Zvedla ruce nad hlavu. ,,Promiň, že se snažím s tebou mluvit normálně. Ale ne... Lavaris musí mít štvou hlavu a vždycky bude neskutečně nepříjemná, i když s ní ostatní budou mluvit dobře.'' zavrtěla hlavou. ,,Já tě nechápu... Je mi jedno, co si v životě prožila, to prostě nic nemění na tom, že mi ti nic neudělali. Snaž se někdy být aspoň trochu rozumná.'' řekla naštvaně a odešla.

Aniž bych chtěla, začala jsem nad jejími slovy přemýšlet. A přemýšlení se prohlubovalo. Bylo mi jedno, že přede mnou stojí Edward a za mnou na posteli sedí ten vlkodlak. Ty myšlenky prostě nešli zastavit.

Neměla bys být taková. Aspoň to zkus. řekl hlodavý hlásek v mé hlavě.

Buď zticha! Nejde to a ty to víš! Nemůžu... Nemůžu si to dovolit. Nemohu je ohrozit. promluvila jsem v hlavě k hlasu. Po chvilce jsem si uvědomila své podivné myšlenky a hned upravila význam mých slov. Chci říct... Nechci se s nimi bavit normálně. A až tohle skončí, tak se té zášti k nim zbavím a odejdu někam hodně daleko.

Naštvaně jsem sebou trhla a s jedním pohledem na vlkodlaka a s druhým na Edwarda se odebrala k odchodu. Nezapomněla jsem za sebou bouchnout dveřmi.

Dlouho to stejně neudržíš... A už to přiznej! A drž hubu se svými prolhanými kecy. Není k ničemu si něco nalhávat.

Zastavila jsem se a až pak si uvědomila to, že jsem ve ''svém'' pokoji. Zírala jsem do stěny a přemýšlela, co dál.

Musíme okamžitě sehnat ochotné upíry a vlkodlaky, co nám pomohou v boji. A rovnou i Volturiovi... pomyslela jsem si. Abych si aspoň tak v hlavě zkrátila dobu, než odsud budu moci odejít.