Jsi to ty?

34. část

,,Ahoj!'' Pozdravil jsem jí se širokým úsměvem a otevřenou náručí. Hned co mě spatřila, úsměv z její tváře zmizel. ,,Čau.'' Pozdravila zcela bez citu a odvrátila ode mě pohled. ,,Čau!'' Pozdravil energicky Vláďa a nastavoval dlaň na plácnutí a náš pozdrav. Udělal jsem krok zpátky a ani ho nepozdravil, pouze jsem přikývl hlavou. Neměl jsem náladu mu vůbec něco říkat.

,,Vy už asi půjdete, že?'' Zeptal se, když si všiml naštvaného výrazu na mé tváři. ,,Jo.'' Odpověděla mu nepříliš šťastně Lilly, než se na mě zadívala. ,,A věci m...'' Chtěl se zeptat, ale já mu ještě před tím zamával malou taškou před obličejem. ,,Tak teda... ahoj.'' Svraštil obočí a na Lilly se ještě naposledy usmál. Poté se otočil a pomalu odcházel k hlavnímu vchodu, který byl přímo za jeho zády.

,,Tak asi můžeme jít.'' Usmál jsem se na ní a chtěl jí chytit za ruku, ale ona se nenechala. Místo chycení mé ruky se snažila chytit černou tašku, kterou jsem silně držel, tak, aby mi nespadla. ,,Dej mi to.'' Stála si za tím, že tašku ponese. ,,Já to vezmu. V pohodě.'' Usmál jsem se na ní a jako pravý gentleman jsem jí to nenechal táhnout. Místo poděkování jsem se dočkal kyselého obličeje. ,,Vadime?!'' Slyšel jsem Vláďův hlas a jediné co se mi nechtělo, bylo se otočit a poslouchat ho. ,,Můžete někdy zajít a něco natočíme.'' Navrhoval ,,Rádi!'' Odpověděla Lilly bez mého souhlasu. Asi mou kladnou odpověď brala jako samozřejmost... nebo mě chtěla naštvat. ,,Jo... rádi.'' Snažil jsem se znít a vypadat přesvědčivě, ale jsem si na sto procent jistý, že se mi to nepovedlo. Soudím tak dle výrazu Lilly a postoje Vládi.

,,Kam spěcháš?'' Zavolal jsem na Lilly, která už odcházela. Doběhl jsem jí a snažil se nahodit konverzaci. Nepodařilo se. Vše co jsem řekl bylo špatně, uvědomil jsem si, že nejlepší bude mlčet.

,,Udělal jsem něco špatně?'' Došly mi nervy a musel jsem se zeptat. Zastavila, naštvaně vydechla a otočila se ke mně čelem. ,,Ne. Jenom mě hlídáš a nedokážeš pochopit, že nemůžu mít jenom kamarádky, ale potřebuju taky kamarády. Já prostě... nejsem tvoje dcera, kterou musíš hlídat na každým kroku. Jsi jako moje chůva, kterou nepotřebuju!'' Vyjela na mě. Možná si ani neuvědomila, co právě řekla. Možná už to měla připravené dávno. ,,Takže... mě nepotřebuješ?!'' Těžce jsem polkl a doufal, že si to rozmyslí. ,,Jo, nepotřebuju tě. Možná by bylo lepší si dát chvíli pauzu, nebo půjdeme každý vlastní cestou.'' Leskly se jí oči a bylo vidět, že zadržuje slzy. ,,Neříkej něco, čeho bys mohla litovat.''Zkoušel jsem jí zbavit ukvapeného rozhodnutí, ale ona je tak tvrdohlavá. Stále si stála za svým a s jedním zlostným dupnutím nastoupila do tramvaje.

Popravdě jsem přemýšlel, jestli mám nastoupit za ní. Nakonec jsem nastoupil a hned zamířil za ní. Nemohl jsem jí tam nechat samotnou.

Stála na konci tramvaje a o kovové opěrátko si opírala lokty, kterými si podpírala hlavu. Popotahovala a mně bylo jasné že brečí. ,,Jsi v pohodě?'' Zeptal jsem se starostlivě, měl jsem o ní strach. Když mě uslyšela rychle si rukama promnula oči a naposledy potáhla nosem, jakoby se nic nedělo. Narovnala se a stále ke mně stála otočená zády. ,,Jo.'' šeptla a zakývala hlavou. Věděl jsem, že není v pohodě, a tak jsem neváhal a objal jí. Její chladné ruce obmotala kolem mých, kterými jsem obepínal její úzký pas. Uklidnila se. ,,Promiň.'' Omlouvala se, jakoby jí došlo, co mi říkala, jakoby měl být konec. Jakoby se v ní něco pohnulo a ona konečně přiznala, že nemá pravdu. ,,V pohodě jenom...'' ,,Jenom... co?'' Zaklonila hlavu tak, aby na mě viděla. ,,Jen to už nikdy neříkej. Ne takhle.'' Vysvětlil jsem a políbil jí na čelo, ona se po dlouhé době upřímně usmála a tváře jí zčervenaly, jako poprvé co jsme se viděli. Byla tak... roztomilá, když se mě snažila oslovit a nevěděla jak začít. Když poprvé hrála, že jí vůbec nezajímám. Byla tak sladká, když mě poprvé políbila. Byla tak vášnivá, když jsme se poprvé milovali.