Two worlds ✔️ [DOKONČENO]

22. Konečná rozhodnutí

,,Proč sis nelehla ke mně?" slyšela hned po ránu.   

Zahleděla se do jeho očí, které byly zklamaně smutné, co ji detailně pozorovaly. 

Stále ještě ležela na zemi a on z postele hleděl na ni. Cítila se pod jeho pohledem až provinile, ač věděla, že nic neprovedla. 

Všimla si, že má po včerejšku pár šrámů na obličeji. 

,,Jsi zraněný a já nechtěla zabírat místo," odbyla jej holou větou. Nemohla přeci přiznat, že spát vedle něho ji stále dělalo vrásky. Nemohla však popřít, že při probuzení, kdy měla po zranění onu noční můru, se necítila skvěle. V jeho objetí se cítila chráněná a opatrovaná. Přeci jen se otřásla, když si vzpomněla na tu vzpomínku. Ne nechutí, ale nejistotou a zvláštním pocitem.

Zvedla se, aby nemusela čelit jeho pohledu. Svou pozornost přenesla na jeho paži. 

Donutila ho dlaní, aby se položil na záda. Neodporoval. Nechal se. Začala rozvazovat navázanou látku kolem ruky. Stále cítila na sobě intenzivní pohled. 

Odkryla ránu. Díky slinám se přes noc stačila z většiny zacelit. Mokrým hadříkem mu otřela seschlé, nevsáklé sliny kolem rány. 

,,Co se to stalo? Proč na mne zaútočil?" 

Stočila pohled k němu. 

On ale pozoroval svou ránu. 

Natáhla se pro nádobu. 

,,Jednu věc jsem ti o tichošlapích neřekla. Jsou velmi ochranářské a výbušné povahy." Roztírala mu lék po paži. ,,To by stále nevadilo, ale...šel jsi zrovna místem, kterému ses měl vyhnout, pokud jej neznáš. Neřekla jsem ti o něm, protože jsem si myslela, že to nebude potřeba a nikdy se tam nevydáš." Vázala mu novou látku. ,,Tichošlapí si vytváří svá hnízda v malé prohlubni v zemi nejlépe mezi keři, kde vajíčka zasypou trochou hlíny, aby se okolí kolem nich zpevnilo a následně zadělají travou. Nikdy nepotřebovali je tolik chránit, protože draci zde o hnízdech vědí, proto se nemusí bát jejich poničení. Přesto je bedlivě chrání. Tys na takové patrně málem šlápl." 

Seděla vedle jeho boku a pozorovala jeho skrčené obočí, které znamenalo usilovné přemýšlení. Náhle se ale pohnul a posadil. Byla od něho jen několik centimetrů. Přejel ji bříšky prstů po tváři. 

,,Jak vždycky víš, kde jsem a co se děje? Jaks mě mohla z té planiny zachránit, když je od hnízda tak daleko?" nechápavě přesto zvědavě se zeptal. 

Usmála se. 

,,Draci... Vždy mě informují... Myslíš snad, že mám oči všude?" 

,,Rozumíš jim, že? Umíš s nimi komunikovat..." 

,,Teprve jsi na to přišel?" popíchla ho. 

Zamračil se. 

,,Jistě, že ne," odpověděl dotčeně, ,,Jen, že jednou s nimi hovoříš cizí řečí a jindy komunikuješ jako oni." 

,,Mým rodným jazykem a jejich jazykem." 

,,Nikdy jsem ten jazyk neslyšel. Nikdy jsem neslyšel nikoho jím mluvit," nechápal a přemýšlivě ji přejížděl po jizvách. 

,,Je z velké dálky. Mluvím jím s draky jen v krajních případech, protože ho znají od mého dětství, když jsem přišla." 

,,Jaks mohla ujít tak velkou dálku? Jak ses naučila můj jazyk?" 

,,Šla jsem dlouho a někdy i jela na voze, aniž by o mně někdo věděl. Cestou jsem se učila jazyky a přivykla si na ten váš. Pokud jsi dlouho v cizí zemi, jsi nucen učit se komunikovat jejich řečí."