Two worlds ✔️ [DOKONČENO]

23. Žádost

,,Tak ráda tě vidím!" uslyšela dívka jásavou větu a ihned se ocitla v objetí. 

Otřásla se strachem. Toto nebyly paže, které ji směly objímat. Cítila se jak zahnaná do kouta, nemoci nic udělat. 

,,Teti. Není zvyklá na cizí doteky," upozornil hlas za jejími zády. 

Dívka si úlevně vydechla, když ucítila, že stisk povoluje. 

,,Proč mi něco říká, že ti to tak vyhovuje?" otočila se při své větě žena na mladíka a významně na něj mrkla. 

Jeho výraz více ztvrdnul. 

,,Konečně jste se vrátili. Henry mi nechtěl nic říct. Bála jsem se, že se vám něco stalo. Jsem tak ráda, že tě Thomas neztratil." 

Nad poslední větou jmenovaní odvrátili zrak. Oba rozpaky.  

,,Říkám jen pravdu," neodpustila si Sofie dodat. 

Sice se jí Sofie jako člověk zamlouvala, ale měla hodně prořízlou pusu a upřímnost nepostrádala. Říkala to, co byla pravda a bylo jí jedno, co její věty provedou. To ji na ní vadilo, ale zase byla upřímná, takže u ní věděla, na čem je. Sofie si na nic nehrála a od Thomase věděla, že to jak se chová je myšleno v dobrém. 

Nemohla si nevšimnout Sofiiných kruhů pod očima. Určitě ji Ian nedává spát.  

,,Nechtěla bys se mnou..." načala rozjařeně Sofie větu. 

,,Ne nechtěla," vložil se do toho Thomas. ,,Něco jsem jí chtěl ukázat. Snad příště teti." Natáhl se po Zaiře. 

Moc dobře znal svou tetu a věděl, že kdyby si Zairu teď přivlastnila, uviděl by ji až možná zítra. Nechtěl ji také nikam pouštět, aniž by věděl, kde přesně je. Otec mu svými slovy nahnal husí kůži. Právem měl strach. Pocítil jeho záměry. Proto musí mít Zairu stále na očích. Nesmí ji nechat na dlouhou dobu samotnou. Sofii věřil, ale otci vůbec. Dovedl si představit, kolika způsoby by se k ní nestřeženě mohl dostat a to nechtěl připustit. Nacházel se na místě, kde jsou intriky a podvody na denním pořádku. Musel od toho Zairu udržet. Znal Zairu a věděl, že je chytrá a lest by prokoukla. Avšak nezná zdejší zvyky a to by ji mohlo vehnat do záhuby. 

,,Neboj se. Někdy tě mu ukradnu. Nemůže tě mít jen pro sebe, i když by chtěl... Mám tolik otázek, které mi musíš zodpovědět. A já ti zase řeknu něco o Thomasovi, když byl malý kluk..." 

,,Teti!" napomenul ji a výhružně se kabonil. 

,,Jednou, když mu byly čtyři, tak..." 

,,Teti!!!" 

,,Ále..." mávla rukou. ,, I takové věci z dětství, kterými se nechlubíme, by měla manželka o svém manželi vědět a zase naopak." 

Při vyslovení jejích slov oba mladí ztuhly. Nejvíce ale Thomas. 

,,Radši půjdeme." Radši táhl hbitě Zairu pryč od své tety. Jinak by se mohli dozvědět i jiné informace. 

Vlekl ji po schodech směrem dolů. Potkávali sloužící, kteří již byli obeznámeni o návštěvě, jenž patřila k následníkovi panství. Někteří si je zaujatě prohlíželi, jiní jim nevěnovali jediný pohled.  

Dotáhl ji k dřevěnému stavení vedle nádvoří. Vešli bočními dveřmi a rázem je do nosu udeřila pro někoho vůně, pro někoho nelibí zápach koní. Bylo zde mnoho boxů a v nich koně nejrůznějších odstínů. Všude byly slyšet zvuky kopyt, ocasů, které odháněly mouchy, řehtání, odfrky nebo přežvykování sena.