Two worlds ✔️ [DOKONČENO]

26. Dotek budoucna

Panství Sarelendů po 5 letech 

Oheň praskavě spaluje polena v rohovém krbu. Plameny se hltavě napřahují po suchém dřevě a obalují ho do svých spárů. Přitom předávají teplo menší pracovně, jenž je díky nim v zimním období útulná a teplá. Těžké, odtažené, hnědavé závěsy poskytují okenním tabulím prostor pro propouštění nejvíce světla. Přestože v tomto ročním období světla není mnoho, ani tolik kolik by si lidé zde přáli, stále to stačí, aby se osvětlil masivní dřevěný stůl vedle okna. Byl zahalen množstvím pergamenů a svitků, které se na něj sotva vešly, a tak přepadávaly a válely se na podlaze. Mužská ruka se těmito dokumenty prohrabovala. Každý vyřídila a schraňovala na jedné hromádce.

Sluneční paprsky, které na malou chvíli prorazily hutná, sněhová mračna, ozářily majitele ruky a na kratičkou dobu zahřály jeho záda skrytá pod koženým úborem. Poslední paprsky zasáhly i havraní černočerné vlasy.

,,Lorde?" ozvalo se ode dveří.

Sedící muž pozvedl své modré, pronikavé oči na příchozího.

,,Přinesl jsem ty seznamy." Položil další spisy na stůl a vzal ty, co byly vyřízené. ,,Mám vám vyřídit, že cesty jsou dokončené a hradby zpraveny."

Muž za stolem pouze kývl hlavou.

,,Budete mě ještě potřebovat?"

Modré oči se zabodly do hnědých.

,,Ty seznamy vyřídíme rovnou." Dlouhé prsty uchopily ony svitky. ,,Ať to máme z krku."

Oči prolétly záznamy.

,,Ne že by pokladnice strádala, ale člověk musí mít pořád jistotu. Proto bude podávané jídlo střídmější. Nemusí se stůl prohýbat každý den pod nápory jídla, které by stačily ani ne na celý týden. Proškrtejte proto pár kuchařů a jejich pomocníky. Propusťte nově příchozí."

,,Samozřejmě."

,,Pár služebných také nepotřebujeme. Je jich tu spousta. Dále pak..." přerušilo je náhlé vtrhnutí malého dítěte do pracovny.

Malý klučina si to na svých nožičkách přihnal až k muži u stolu, kterému vyskočil na klín.

,,Co tu děláš? A kdepak máš maminku?" nechápal modrooký muž a zamračil se.

Klučina pohlédl na ostře řezanou tvář s jemným strništěm.

,,Utekl jsem jí...Kdy si budeš se mnou hrát?" zažbreptal a žmoulal mužův konec obleku.

Dospělý si povzdechl přidržujíc světle hnědovlasého kluka na svých stehnech.

,,Mám spoustu práce."

,,To máš pořád," zaprotestovalo dítě a založilo si ruce.

,,Já vím. Ale až to vyřídím, tak tě vezmu na koně. Ano?" Rozcuchal malému vlasy a sesadil jej na zem zrovna ve chvíli, kdy se přihnala do pracovny žena.

,,Tady jsi! Copak jsem ti neříkala, abys sem nelezl?!" pokárala malého hocha a přísným pohledem jej zpražila.

,,Ale mami...!" chtěl malý protestovat, ale přísný pohled jeho matky jej donutil nepokračovat. Žena vyzvedla malého do náručí a pohlédla na toho za stolem.

,,Měl by sis odpočinout. Celé dny jsi tady zavřený ani na něj nemáš čas. Od jeho smrti jsi unavenější a ztrhanější každým dnem."

Přistoupila k jeho židli a starostlivě si jej měřila pohledem.