Sterek - Love in the cage

Bar

Do zápasu zbývá dvacet čtyři dní. Moje tělo je po každém tréninku v jednom ohni. Včera jsem měl svůj první opravdu intenzivní trénink totožný s tím Derekovým. A právě proto se nemůžu ani hnout a i přes to ječení budíku stále nehybně ležím v posteli. Celé svalstvo mi během noci ztuhlo a jakýkoliv sebemenší pohyb šíleně bolí. Najednou Derek rozrazil dveře od mého pokoje, nakráčel si to beze slova dovnitř a vypnul ten zatracený budík. „Díky." Špitl jsem.

Derek se na mě jen ďábelsky usmál. „Copak, nemůžeš se hýbat?"

„Co myslíš?" Odseknu naštvaně.

„Myslím si, že jsi teď opravdu zranitelný. Kdybych chtěl, mohl bych si s tebou dělat cokoliv, by se mi chtělo, jenže já tu formu blízkosti nemám rád. Spíš jí z duše nenávidím. Takže na mě přestaň koukat tak vyděšeně." Řekl mi uraženě. „Ale jestli chceš, pomůžu ti rozpohybovat svaly. Ovšem budu na tebe muset sáhnout." Navrhne mi.

„Jak sáhnout?" Zajímám se.

„Promasírovat, prostě probudit tvoje svaly k životu. Jinak můžeš vstát i takhle, ale bude to hodně bolet." Sdělí mi.

„Fajn, tak masíruj." Souhlasím naoko nabručeně, ale někde hluboko uvnitř sebe se na to docela těším. Od doby, kdy mě před dvěma dny hladil po zadku, na to nemůžu přestat myslet. A jen pomyšlení, že se mě znovu dotkne, mě zaplavuje zvláštním pocitem štěstí a příjemného očekávání.

„Jak si přeješ. Začnu zepředu a skončím u zad. Dobře?" Informuje mě.

„Jo dělej, co umíš, jen mě dostaň na nohy." Kývnu netrpělivě. Ani neví, co chci víc. Jestli to, abych byl opět provozu schopný nebo jeho ruce potulující se po mém těle. Derek mi tedy strhne peřinu a začne mi masírovat nejdříve paže. Břicho vynechá, jelikož tam to není tak hrozné a přejde rovnou na lýtka. Od těch postupuje stále nahoru, až navrch stehen. To už mám ale co dělat abych nevydal ani hlásku. Bolí to, ale je to zvláštně příjemná bolest. Každý kdo necvičí a udělá náhle dvacet dřepů, to druhý den bude také cítit. Ty ztěžklé nohy a ta zvláštní bolest svalů. Ale k té bolesti se přidává i vzrušení z jeho dotyků. Už skoro nejsem schopný normálně uvažovat, a když už svýma rukama doputuje až těsně k mému rozkroku, zadrhne se mi dech. Čekám, jestli to udělá a jen ho hypnotizuju očima. On se na mě v tu chvíli podívá a znovu se ďábelsky usměje. Udělá to? Začne mi masírovat i rozkrok? Chci to? Jasně že to chci! Prstem pomalu putuje výš a já do plic nenabírám žádný kyslík. Když už zavřu oči a jen čekám, kdy se mě dotkne na tom nejcitlivějším místě, mě najednou přetočí na břicho a začne mi masírovat záda. Potichoučku nespokojeně zakňučím. Netuším, jestli to slyšel, ale nijak nezareagoval. Tedy aspoň jsem si to myslel. Nebo jsem si jen namlouval, že mi promasírovával zadek nějak dlouho.

„Tak hotovo." Oznámil mi a plácnul mě přes zadek.

„Ehm...díky." Špitnu jen a cítím, jak jsem ve tváři úplně rudý. Pak už jsem vstal jakž takž bez problémů.

...

Opět jsme měli běhat na tom pekelném běžícím pásu, co se mě před dvěma dny pokusil zabít a dost mě znemožnil. Ovšem Derek měl zpoždění, jelikož ho těsně předtím, než jsme sem šli, odchytil Wheeler a něco s ním probíral. Byl jsem i rád že tu jsem sám a to hned z několika důvodů. Nemusel jsem poslouchat žádné Derekovi narážky na sex, v případě dalšího pádu by mě nikdo neviděl a taky jsem to mohl trochu flákat a zmírnit si rychlost. „Trochu to flákáš." Ozve se za mnou Derekův hlas.

„Co? Jak?" Vysoukám ze sebe a z toho leknutí už se řítím zase k zemi. Ovšem tentokrát mě něco zadrží. Přesněji řečeno někdo. Derek. Moje nohy jsou už na zemi a zbytek těla ještě v prapodivném předklonu. „Jak dlouho seš tu?" Zeptám se.