Smile, please (YAOI)

2. kapitola-nový kamarád?

Darián

Přišel a představil se nám ten nový chlapec. Blond vlasy, modro zelené oči...spíše do modra, vřelý úsměv. Jinými slovy- pravý opak mne. Spolužáci si něco začali šeptat a holky se nad ním velmi rozplývaly...chjo. Chvíli něco říkal, pak učitelka a nakonec se posadil přede mne. Řada ohledně vyprávění o prázdninách se dostala na mě a já se jen nezúčastněně podíval na učitelku
,,Ehm...nevím. Byl jsem doma, občas si šel zacvičit. To je asi vše"
povzdechl jsem si a hodil na ní pohled typu-'už mi dáte pokoj?'. Pokrčila rameny a pokusila se o úsměv. Řada je na blonďáčkovi...

Thobias
Poslouchal jsem co všichni říkali a pak se dostala řada na kluka za mnou...to opravdu nikdo neřeší, že pravděpodobně má na nic život?!? Ale notááák lidí...co to s váma je? Řada se dostala na mne ,,První měsíc jsme si balili a se sestrou se loučili se školou a přáteli a druhý měsíc se tady ubytovávali"
Řekl jsem pravdu a trochu se svezl po židli dolů...nevím proč ale chci domů.

Po zbytek školy jsme dostali nové učebnice, dozvěděli jsme se rozvrh a třídní nám navrhla výlet do campu, kde se bude překvapivě stanovat. Po zazvonění jsem se mezi prvními zvedl z lavice a rychlejším tempem si to odkráčel ze školy domů, kde jsem si odhodil školní tašku a vzal si tu sportovní protože hraju basketball a dnes máme první trénink. Klidným tempem jsem se tam díky dostatku času dostal a hned se šel převléct do šatny.

Nějakým způsobem jsem si své nové věci zvládl nasoukat do tašky a následně se pomaleji než ostatní vydal pryč ze školy. Čekala tam na mě má sestřička a vedle ní o něco menší brunetka. Stály kousek od hloučku kluků a něčemu se chichotaly. Každý kdo kolem nich prošel si musel myslet, že se je snaží sbalit...hahah nene...tomu se říká shipping. Najednou ke mne obě přiběhly a Katarine mi zdělila že dívka jménem Ema půjde k nám.
,,Jo, je mi to jedno" odsouhlasil jsem a vydal se s nimi v závěsu domů, kde jsem se jednoduše zavřel v pokoji a zahrabal se do peřin.

Když jsem dorazil na hřiště tak už tam skoro všichni moji spoluhráči byli a rozcvičovali se, přičemž si povídali, pošťuchovali se a dělali si naschváli. Pokrčil jsem nad tím rameny a začal se od hlavy k nohám rozcvičovat. Přišel trenér a začal nás zkoušet tak aby si vybral letošního kapitána. Byl to Jeremy a já jeho zástupce, jen pro případ.

Po nějaké době poslouchání písniček a nic nedělání jsem se přesvědčil, že by bylo dobré se jít projít. Už od začátku se mi tady líbil jeden parčík, kde protékala řeka a tam jsem se tedy vydal. Po úmorné cestě za neustále pražícího slunce jsem se dostal do parku a vyhlížel si místo. Ha, čekal tam na mě takový pařez na kopeču, takže je od tamtud nádherný výhled na skoro celý městský park. Sedl jsem si tam, do sluchátek si zapl písničky, zavřel očka a přemýšlel nad hovadinami, které mě většinou napadají, když se snažím usnout.

Po hodince a půl trénovaní a pocení se na slunci jsme se všichni vydali do sprch a následně se odebírali k odchodu. Odešel jsem jako poslední, protože stejně nikam nespěchám. Moje cesta domů vede skrz centrum města a parčík, kde stejně nikdo moc není.

Po nějaké době a uvědomění že jsem celou dobu vlastně ležel na šutru jsem šel k řece na menší molo. Sundal jsem si boty a ponořil si nohy po kotníky do krásně příjemné vody. Slunce svítilo za mými zády a vrhalo na vodu krásné nažloutlé odlesky. Chvíli jsem se koukal na tu krásu a pak se porozhlédl po oblasti co mám za zády a koho nevidím...ten chlapec co sedí ve škole za mnou. Zamával jsem na něj a doufal že příjde.

Centrem jsem prošel s nezaujatým výrazem. Je to stále jedno a to samé...paneláky, auta, autobusy, nákupní domy a nespočet lidí. Ale park...to je jiná liga. Vždy se tu najde něco hezkého. I když to na mém obličeji nebylo poznat tak se mi to tu líbilo. Rozhlížel jsem se a zpozoroval nějaký pohyb. Jak na mě někdo mává. Je to ten nový- Thobias myslím. Pokrčil jsem rameny a vydal se směrem k němu.

Jeeej...jde ke mně. ,,Ahojky" uculil jsem se, když si vedle mě sedal
,,Hoj" pozdravil a kývnul hlavou. Žádný úsměv a žádný náznak emoce. To se musí napravit.
,,Neřekneš mi o sobě něco? Jsi zatím první s kým jsem se zatím bavil" otázal jsem se s nejistým úsměvem. Přeci jen se pokaždé hodí někdo s kým si můžete popovídat a tak.

Naklonil jsem hlavu na stranu ,,A co by jsi chtěl vědět?" Odpověděl jsem mu otázkou. Jen pokrčil rameny a já si povzdechl ,,Tak jo...je mi sedmnáct, hraju basket a mám rád jídlo" řekl jsem první co mě napadlo a koukl se mu do tváře. Zblízka vypadal opravdu roztomile, více než to...

,,Alespoň něco" děkovně jsem se usmál a vytáhl si nohy na molo, přičemž jsem si sedl do tureckého sedu a znovu se podíval na nebe kde se už slunce chystalo zapadnout...za chvíli budou mé milované červánky. ,,Je to tu nádherné" zašeptal jsem, ale tak aby to slyšel ,,Není tady ještě nějaké podobné místo?" Stočil jsem k němu pohled a trpělivě čekal.

Přikývl jsem a na tváři se mi objevil nepatrný úsměv, jen lehké pozvednutí koutku ,,Jo, to je" vydechl jsem stejně potichu jako on. Zamyslel jsem se ,,Jedno znám a skoro nikdo tam nechodí" sundal jsem si tašku z ramene a lehl si na záda.

Radostí se mi rozzářila očka ,,A ukážeš mi kde je?" Hodil jsem sebou vedle něj. ,,Pjosím, pjosím" udělal jsem psí oči a následně se usmál.

Trochu pobaveně jsem se ušklíbl ,,Někdy ano" potvrdil jsem a rukou mu pocuchal vlasy

Zasmál jsem se ,,Děkuji kamaráde" na nebi se objevily červánky a udělaly toto místo ještě kouzelnějším.

××××××××××××××××××××××××××××××××

Nádherné červánky nahoře❤

Jsem zpět lidičky ^3^...jak jde život? Tady je bouřka...ehm...no nic, už jsou kámoši tak jeeeej. Zatím pa.
-Elis ♥~♥