• Hacker girl •

> Šestnáct <

Za mnou se ozývalo čím dál tím víc výstřelů. Panika byla hmatatelná a dav se prodíral ven jak rychle to jen šlo a zamezoval mi rychlý útěk.

Opět jsem slyšela výstřel a kulka se zavrtala do stromu přede mnou. Rychle jsem skočila za strom a připravila jsem si zbraně.

"Notak, holčičko, vylez. Nic ti neudělám," nic jsem neříkala. Potřebovala jsem vylidnit alespoň tuto část parku, ale jak? Na pravo jsem zaznamenala pohyb, který patřil skupince malých dětí, musí urychleně zmizet!

"Pst," sykla jsem na ně. Ustrašeně otočily hlavy a jejich pohled spadl na zbraně v mých rukách. Zavrtěla jsem hlavou a naznačila ať rychle utíkají na druhou stranu než šly, jinak by je útočník mohl zabít.

"Notak, nic ti neudělám, jen možná skončíš s dírou v těle," zasměje se.

"Jasně, sadisto. Ono to stejně skončí naopak," s tím trhnutím odjistím zbraně a střílím na člověka. Sanžím se být rychlá a vyhnout se jeho kulkám. Jedna mě mine jen tak tak, druhá zaryje do stromu, třetí se odrazí od koše mně do lýtka, budu tam mít modřinu, pak mi jedna škrtne o volný lem šatů. V jedné zbrani mi došly náboje a v té druhé po chvilce taky....sakra. Kulky se zarývají do země nebo protínají vzduch. Kulka vypálená asi 35 metrů ode mě mi škrtne o bok a spálí mě na holé kůži, můžu být ráda, že se netrefila do svého cíle.

Bylo tam víc než jeden agent/útočník, celkem pět. Dva jsem postřelila, jednoho jsem zabila, dalšího jsme asi postřelila smrtelně a jeden zůstal bez úhony. Vypadá to, že ani on nemá náboje, protože se na mě doslova vrhl.

Spadla jsem pod jeho váhou na zem a zatím se úspěšně vyhla ráně do obličeje. Kolenem jsem se ho aspoň snažila kopnout do břicha, ale využil mé nepozornosti a vrazil mi pěstí do líce. V puse jsem učítila železo, došlo mi, že to je krev, to si zkazil.

Překulila jsem se a dostala se zpod něj. Vykopla jsem nohu, kterou odrazil. Moje pěst vyrazila do předu, chytil ji. Nohou vpřed do břicha. Sehnul se a pustil moji pěst. Vrazila jsem mu do boku, pak zezadu do krku. Narovnal se a schytala jsem ránu do břicha. Narazila jsem na strom. Na zemi ležela větev, sehla jsem se pro ni. Dále to bylo už všechno rychlé, mlátila jsem do něho větví hlava nehlava, když se zlomila mlátila jsem do něj pěstmi... Vypadala jsem jako blázen, jako vraždící stroj, co se to se mnou děje?

Ani nevím, jak jsem se od něj odtrhla, nikdo tu už skoro nebyl, lidé utekli do ulic a já musela zdrhnout... Sakra kulky, kterýma jsem je postřelila... Upřímně? Doufala jsem, že tohle nebudu muset nikdy dělat.

Přešla jsem k mrtvému a vytáhla mu kulku z nohy a krku, zahnala jsem zvracení a přešla k těm třem. Jednomu jsem kulku vytáhla z ramene a nohy, dalšímu jen z nohy.

Když jsem byla u posledního, který za chvilku jistě vykrvácí, zastavila jsem se a dívala se na něj s znechuceným obličejem. Znechucení bylo mířeno na mě, jsem netvor bez duše; vraždící stroj.

"Pomůžu ti," vyšlo ze mě nakonec. "Já-já-já ti po-pomů-žu," soukala jsem ze sebe. Roztrhla jsem si sukni od šatů, abych látku mohla použít jako...ani nevím co, sakra.

Natahovala jsem k němu ruku s látkou, když jsem se ho dotkla syknul bolestí. "Klid, klid, jsem tady," říkala jsem asi 24letému muži.

Chtil mi ruku a řekl: "Moje cesta už končí, ale dej si bacha pod kým pracuješ, nejsou to ti hodní ve všech směrech. Dělají dobré, ale i hodně špatné věci....připomínáš mi jednu dívku, byla stejně silná jako ty, ale oni ji zlomili a znetvořili..."

"Ja-jak se jmenujete?" zrovna nejsem silná já, ale ten neznámý muž, který má před sebou poslední vteřiny.

"Rob..." bydechne a jeho tělo ochabne.

"Jsem tu pro tebe, Robe," v dálce slyším sirény, rychle vyjmu kulku ze zakrvaveného trupu a rozejdu se pryč.

Nevím přesně, jak jsem se dostala k motorce, ale ta Leova tu už nebyla... Musím vypadat jako zombie, ruce, šaty a kdo ví co ještě pokryté krví, ne mou vlastní, ale krví jiných. Vsadím krk, že alespoň tři přežili, ale zdá se, že s trvalými následky.

Nějak se vymotám z města, jela jsem postraními uličkami, ze šňůry na prádlo jsem někomu ukradla lacláče, šaty jsem schovala do úložného prostoru v motorce, kde jsou i kulky.

Celou cestu do vily jsem přemýslela nad Robovými slovy, nechápala jsem je, dojela jsem na příjezdovku, v hlavě naopak prázdno a bílo. Zaparkovala jsem motorku, slezla jsem z ní, šaty a kulky jsem vzala s sebou. Odemkla jsem hlavní vchod, zula si boty, klíče hodila na poličku. Vlasy si svázala do drdolu, namířila jsem si to do kuchyně. Mí spolubydlové si mě ani nevšimli, protože něco řešili. Nalila jsem si do sklenky mléko a vypila ho.

Šla jsem do obýváku se záměrem ohlásit se a sepsat zprávu o akci z mého pohledu. V ruce si nesla šaty a kulky.

"Bože! Rain!" zalapala Am po dechu, pozvedla jsem nechápavě obočí. Nad čím jsem dumala celo cestu z města sem? Nevím, asi něco nepodstatného, v hlavě mám bílo jako v bílé místnosti.

"Ohlašuji svůj příchod, Leo. Zprávu ti dám zítra ráno, je pozdě," řekla jsem lhostejně. Všichni na mě koukali, jako by viděli ducha, nechápala jsem je.

"Rain, vypadáš jako duch," hlesne Zach. Mám ho ráda je fajn, kluk, kterýho si zasloužej všechny hodný holky.

"Co se ti stalo, jsi jako chodící mrtvola?" řekne Tony. Tohl mám taky ráda, s Am by jim to slušelo, fakt, že jo. Hlavně je to nejlepší kamarád na světě.

"Proč máš ruce a šaty od krve?" řekne Neill s vytřeštěnýma očima. Je to pitomec, ale měla jsem ho ráda, ale je to pitomec, hezkej pitomec, s tím přihlouplým úsměvem, kterýmu podlehnou všechny holky.

"Asi jsem někoho zabila a postřelila," poškrábu se na hlavě a ukážu jim kulky. "Ale to vy jste už určitě taky udělali, nic nenormálního,"

"Jak?" Am se rozbrečela a chtěla za mnou, ale Tony ji držel, aby neupadla. Mám ji ráda, je s ní sranda a hrajou se s ní dobře videohry. Zahrála bych si Country Strike...

"To nic normálního není, kolik jsi jich..." Leo nechápavě kýval hlavou. Mám ho ráda, kdyby tu nebyli oni asi bych ho políbila. Je hodnej, nezasloužím si ho...

"Zabila, podtřelila nebo zranila? Dva, dva, jeden," sklopím oči ke svým dlaním, počkat!