Je to rok, co jsem vystudoval práva. Můj otec vlastní jednu z největších, nejznámějších a nejlepších nemocnic na světě. Proto pocházím z docela bohaté rodiny. Ale mně nepřipadalo to všechno, peníze, důležité. Já se vždy zajímal spíše o lásku.
Ve vztahu jsem byl jen dvakrát. Jednou to bylo s mojí kamarádkou Mikasou Ackermanovou. Byl jsem s ní od svých patnácti do mých devatenáctých. Ona byla zamilovaná až po uši, ale mně to zamilování trvalo jen rok a půl. Snažil jsem se celý zbytek našeho vztahu se do ní zase zamilovat, ale pak jsem to jednoduše vzdal a rozešel se s ní. Teď jsme aspoň přátelé.
Pak jsem se rok potom zamiloval do nějakého muže. Ano, muže. To že jsem bisexuál, jsem zjistil díky němu. Vztah trval jen půl roku, ale to stejně bylo jen o sexu.
Celou tu dobu jsem si své city šetřil pro někoho jiného. Někoho pro mě speciálního.
---
Musím do krámu. Nemám co k jídlu a že já mám SAKRA hlad. Celý den jsem měl plno práce. Musel jsem pomoct jednomu sirotčinci, který na tom není moc dobře. Hrozně moc rád pomáhám slabším. Když vidím, jak někomu někdo ubližuje, nedokážu se udržet a prostě, jako by ve mně bylo nějaké monstrum.
Tak, nejbližší večerka je za pár bloky. Klíče, mobil, peněženka. Vše co potřebuji.
Na nohy tenisky a mikinu. Tak, zamknout a JÍDLO, Už jdu!
Tohle sousedctví je to nejlepší, jakém jsem kdy žil. Nikdo tu není homofob, či násilník. Jsou tu jen milé, chápavé rodiny. Miluju místo, kde žiji.
Ve zdejší večerce nikdy nezavírají, takže pro mě, jako dělané. Vždy se z práce vracím hodně pozdě večer, jídlo nakupuji hodně málo, protože doma jsem fakt jen tak dvě-tři hodiny přes den a večer když spím, taky tak tři až pět hodin.
Taky, proč bych byl doma, když tam na mě nikdo nečeká. Není tam nikdo kdo by se semnou budil, kdo by mi dával letný polibky, někdo, kdo by mi vařil a kdo by mě miloval.
V krámě zase nebyl nikdo. Do košíku jsem vzal jen nějaké těstoviny, zeleninu a nějaký maso. Ještě nějaký čaj a to je vše. Prodavač se mile usmál, protože mě moc dobře znal. Taky jsem se usmál a vyšel ven.
Venku byla tma, ale ne tak, abych nemohl vidět. Vzduch byl strašně moc příjemný, po včerejším dešti.
Zrovna jsem procházel kolem temný uličky, když v tom jsem slyšel skuhrání a bolestné sténání. Co je to...?
Zastavím a zaostřím. Něco se tam děje. Přiblížím se, zastavím a podívám se na scénu přede mnou. Nějaký obří, zarostlý chlap tu znásilňoval menšího muže.
Jsem právě teď svědkem znásilnění...? Naštvu se a vrhnu se na toho chlápka. Začnu do něj kopat a mlátit ho, dokud není v bezvědomí. Pak vstanu a přijdu k tomu menšímu muži. Byl ohnutý o nějakou starou bednu a klepal se. Rychle jsem k němu přišel, otočil ho a vyzvedl jsem ho na nohy. Přes ramena jsem mu dal svou mikinu a vzal ho do své náruče.
"Pane, vezmu vás do nemocnice, a nebo chcete do vašeho domu...?" zeptal jsem se a vyšel s ním z uličky.
"N-e... jen ne tam... a an-ni do nemocnice...!" A poté omdlel. A co teď? Celý se třese, má monokl a zápěstí má pěkně nateklé. Nejspíš ho má zlomené. Pak tedy jediné co zbývá, je můj dům. Není co dělat. Ošetřím ho, nechám ho spát v pokoji pro hosty. Zítra ráno se mu představím, omluvím se mu že jsem ho přitáhl ke mně domů a znovu mu zkontroluji ruku.
Tak, moji zlatí, milí boubelatí! Nová povídka tady pro vás, protože jsem se nudila a když se nudím tak mám plno nápadů.
Snad se první díl líbí! :D
-Naasie
