Vešel jsem do koupelny a vyndal jeho košili.
Už to byla zase zářivá bílá. Ještě jsem šel do ložnice, kde mám skříň, ve které je moje oblečení, které mi už není. Vyndal jsem mu nějaké kalhoty a triko s dlouhým rukávem a moje staré boty.
Proč si ty věci skladuji?
Sám nevím. Prostě není čas na zbavení se toho.
Jen co jsem chtěl vyjít z pokoje, objevil se ve dveřích. Stál tam a třásl se. Šlo vidět, že je mu zima. Taky to vypadalo, že za chvilku omdlí.
"Mohl... bych si někde lehnout... a trochu... se prospat? Prosím!" řekl z posledních sil a začal padat k zemi. Moje osoba ho zachytila a vyzvedla do náruče. I teď jsem byl překvapený, jak lehký byl. Asi moc nejí.
Odnesl jsem ho do své ložnice a položil ho na postel. Znovu jsem mu položil studený obklad na čelo a nechal ho spát.
V tom mi zazvonil telefon a tak jsem šel dolů do obýváku.
"Haló?" řekl jsem a sedl si na pohovku.
"Oh, Erene, to jsem já!" Řekl mi velice známý hlas, Armin.
"Nazdar. Děje se něco?" Zeptal jsem se ho a opřel se o pohovku. Armin je něco jako moje pravá ruka. Partner v kriminále. Bratr. Zatím co já exceloval před soudem, on v papírech a pomáhal mi se sbírání informací a spoustu podobných věcí.
"Máme tu případ. Ten s tím Keplerem..." když to řekl, tak jsem zkřivil obočí a napjal všechny svaly v těle.
"Hned tam budu. Seber všechny informace a připrav to tak dobře, jak jen umíš. Tohle musíme vyhrát."řekl jsem a zavěsil.
Šel jsem zpět nahoru a vzbudil ho.
"Budu muset jet, takže tady je moje telefoní číslo a nějaký peníze. Když budeš muset odejít, tak zamkni tímhle klíčem a pak ho nech ve schránce. Kdyby se něco dělo tak mi zavolej a já hned přijedu, jo?" všechno jsem mu rychle řekl a na chvilku se na něho podíval. Díval se na mě s výrazem bez emocí. Čekal jsem na jeho odpoveď ale jediný čeho jsem se dočkal, bylo zírání.
"Dobře, tak já už musím... měj se!" Už jsem byl málem venku ale někdo se konečně ozval. Sice potichu ale konečně promluvil...
"Měj... se..." Otočil jsem se na něj a usmál se. No a teď musím spěchat, jinak to nestihnu.
Auto mám a jezdím v něm snad každý den. Klidně bych jezdil autobuse, vlakem či jakýmkoliv jiným způsobem, ale v praxi musím být vždy na čas a ani ó pět sekund později. A ježdění v autě to všechno dost ulehčuje.
Abych tady nějak zbytečně nemluvil o nesmyslech, tak se radši budu soustředit na to, co udělám z mým novým hostem.
Nevím o něm nic, než jeho jméno. Nevím, co a jak se mám k němu chovat, nebo co mám říkat... Co s ním?
Buď si ho tam na nějakou dobu nechám a nebo mu zaplatím hotel, či co. Nouze o peníze není, takže by tohle nebyl vůbec žádný problém.
Dojel jsem před obří budovu a hned jak jsem vystoupil z auta, tak s na mě vrhl Armin s tím, že je to urgentní a že mě tam doopravdy potřebuje.
"Pamatuješ ten případ, který jsme 'vyřešili' minulý týden?" Zeptal se mě a dost u toho pištěl. Šlo vidět, že je dost nervózní.
" Ten, s tou firmou a důkazy, o ty trávě ...?" Snažil jsem se pobrat všechny slova, protože mluvil neskutečně nahlas a rychle. Na jeho otázku jsem jen kývl.
"No tak se potvrdilo, že jsme obvinili špatnou firmu, a šéf je teď na tebe neskutečně naštvaný. Musíš zaplatit docela dost peněz..." Povzdechl jsem a zastavil se před šéfovo kanceláří.
"To klidně zaplatím ale Erwin je neskutečně strašidelný když je naštvaný... Z toho mám větší starost než o to, kolik budu muset zaplatit..."
"Dost mě mrzí, že to všechno musíš zaplatit ty a i ta omluva..." Objal jsem ho a poplácal po zádech. "Klid, jsme přátelé. Nic si z toho nedělej. Je to hlavně moje chyba, takže zhluboka se nadechni a běž se napít, ano?" Málem se rozbrečel, ale zachoval si jistý obličej a jen mě objal. Poděkoval mi a odešel.
Já jen zaťukal na dveře a s "dále" jsem vešel. Jen jak mě vyděl, tak se lehce zamračil a stoupl si. Vůbec se mi tato situace nelíbí.
-Naasie ❤️
