The girl who loves rain /CZ/

Chapter four

Z pohledu Courtney:

Byla středa pozdě v noci a já nemohla spát. Bylo to tady. Moje deprese. Vždycky se ukázala hrozně nečekaně a překvapila mě v tu nejméně vhodnou chvíli.

 Tyhle stavy jsem měla už od útlého dětství.  Nikdy jsem nebyla šikanovaná, ale vynahrazovala mi to ta skutečnost, že jsem byla ignorovaná. Od rodiny, spolužáků i učitelů. Vždycky jsem byla hrozně tichá a nenápadná holčička, takže když jsem se sama neozvala, nebo na sebe nějak jinak neupozornila, bylo to, jako by jsem ani nebyla. Neexistovala.

 Víte, pravděpodobně, kdybych umřela já a ne moje dvojče Amanda, nejspíš by po mně nikdo ani nevzdechl. Ale tak tomu bylo po celý můj život. Každá jsme byla úplně jiná. Jako slunce a měsíc, jako voda a oheň a nebo jako jin a jang. Byly jsme dvojvaječné, takže to není zas takové překvapení. Přesto, ale naše rodiče nikdy nepřestalo udivovat jak moc jsme byly rozdílné. 

Ona milovala pestré a pastelové barvy, zatímco já preferovala tmavé. Ona nesnášela sladké a já ho miluju. Ona byla hrozně ukecaný extrovert, zatímco já bylo málomluvný introvert. Ona byla nejoblíbenější holka ve škole a já oproti tomu byla naprostý loser. Ať už to bylo cokoliv začínaje výběrem hudby a typu kluka, který se nám líbí konče, každá jsme byla úplný opak.

 Ona byla slunce, voda a jin a nejspíš pro to byla všemi obdivována a milována. Nemyslete si, že jsem ji nenáviděla, pravdou bylo, že ona byla i mým sluncem. A přestože jsme vždy byly ty nejrozdílnější osoby na celém světě, navzájem jsme se opravdu milovaly. Byla to vždy ona, kdo mi pomohl, když jsem měla tuhle věc, i když za tuhle věc mohla částečně ona. Byla to ona kdo mi pomohl, když jsem měla zlomené srdce po rozchodu s klukem.A byla to zase ona, kdo se při mě postavil při jakékoliv situaci. 

Ale teď tady pro mě nebyla. A už ani nebude, nikdo tady pro mě nebude. 

.....................................................................................................................................

Probudila jsem se ráno naprosto rozlámaná na gauči ( skvělej nápad Courtney, jen tak mimochodem) a ani nevím jak jsem usnula, ale alespoň jsem celou noc nekoukala do zdi a nebrečela, takže jsem byla vlastně celkem spokojená. 

Vstala jsem a bezprostředně po tom jsem se podívala na hodiny - zvyk. Hm, 9.30. Počkat, cože?! Začala jsem běhat po pokoji a hledat svůj mobil, abych zkontrolovala, jestli hodiny nejdou špatně. Nešly. 

"Jakou omluvu máte pro váš pozdní příchod, slečno Young?" zeptal se profesor nevímjeho jméno.

" Omlouvám se, zaspala jsem." zamumlala jsem si pod nos. Samozřejmě jsem díky svému pozdnímu příchodu do hodiny byla atrakcí všech lidí ve třídě a to mě neskutečně znervózňovalo.

"Aha, vy takže vy jste zaspala, je to tak?"

"Ano, pane" 

"Dobře, takže se uvidíme dneska po škole, ano?"

 Chtěla jsem něco namítnout, ale když jsem viděla jeho pohled, který (kdyby mohl) by mě nejradši na místě zabil, rozmyslela jsem si to a zahmkala jsem kladnou odpověď. 

Poté mě nevímjehojméno propustil sednout a mě se neskutečně ulevilo, protože jsem se před tolika očima, které mě skenovaly pohledem, cítila naprosto hrozně.

Den pro mě utíkal hrozně pomalu. Neměla jsem si s kým povídat ( protože tady skoro nikoho neznám nějak blíž), zapomněla jsem si doma knížku a můj mobil měl málo baterky, takže jsem neměla ani co dělat. A tak jsem tam jen seděla a koukala jako úplnej idiot, heh. 

Po několika nekonečných hodinách a poškolství (pozn.aut.- vážně nevím jak jinak to napsat :D) jsem  dorazila domů a byla jsem neskutečně utahaná, i když jsem toho dneska zas tak moc neudělala. Ugh, a to je teprve pondělí, ve čtvrtek už se domů budu plazit, jestli to takhle půjde dál.

Dneska jsem se už ani neobtěžovala jít si uvařit, a jen jsem strčila mraženou pizzu do trouby. Levné, rychlé a dobré - díky bohu za Dr. Oetkera. 

Potom jsem se naložila do vany a četla jsem si knihu Pokud příjde zítřek.(Pozn.aut. - Pokud máte rádi knihy a dramatický průběh, tak tuhle pecku od Sidneyho Sheldona vřele doporučuju ^^ ) 

Nakonec jsem asi po hodině, kdy voda úplně vychladla, vylezla z vany a šla si lehnout do postele, kde jsem si začala projíždět svoje sociální sítě - musím být v obraze no ne? 

Po 10 minutách, kdy už tam nebylo nic zajímavého jsem telefon vypnula a položila ho na noční stolek a sama jsem se začala ukládat ke spánku. 

Cink. Sekundu před tím, než jsem usnula jsem měla pocit, že mi na telefon došlo upozornění, ale ignorovala jsem to a pokojně jsem usnula.

.

.

.

*Jace Wayland vás začal(a) sledovat* 

Wink, wink! Ano, opravdu jsem to já ! :D Víc jak půl roku jsem na to ani nehrábla a neskutečně se stydím.. :/ Vím, že vždycky slibuju a potom ticho po pěšině. Vím to a mám chuť se profackovat. Vážně bych jak na TGWLR i na NP neměla házet tolik bobek, ale radši už nic nebudu slibovat, protože s znám, že jo :D Nicméně tady máte další část, byla bych ráda, kdyby někdo ( jestli tenhle sh*t vůbec někdo čte) napsal dolů do komentářů, jestli se mu to řádkování atd. čte dobře nebo ne, popřípadě bych potom poupravila i další části. Pokud se vám knížka líbila můžete dát hvězdičku a nebo jenom napsat komentář * nebojte se napsat třeba i kritiku, abych věděla, co bych měla zlepšit ;) :) * Každopádně nový díl neočekávejte nastávající měsíc, protože budu mít příjímačky a začínám z toho být vystresovaná jako prase, protože jestli se nikam nedostanu, tak mě moje milá maminka zabije, a pak teda neočekávejte další díl vůbec ( na hřbitově není moc dobrá wifi, heh) :D Uvidím jak to bude s NP mám tam jednu část rozepsanou a třeba TŘEBA se do toho pustím a půjde mi to dobře od ruky a budete to tady mít brzy, ale jak už jsem říkala, asi spíš po tom dubnu :) Tak jo abych to tady zbytečné nerozkecávala (co už jsem stejně udělala :D ) tak se s váma pro dnešek loučím a přeji dobrou noc ^^ LOVE YA ALL ♥♥