Ve stínu princova meče

Kapitola IV.✔

Moje apartmá byl rozlehlý pokoj s ložnicí a kamennou vanou. Nacházelo se ve východním křídle zámku, které sousedilo s jedním z mnoha královských jezer, ne které šlo vidět přes mohutné francouzské okno s bílými okenicemi. Žluté tapety s jemným květvaným vzorem se loupaly a dodávaly tak celému místu pocit lehké nostalgie. Masivní postel s nebesy byla rozesltaná, zakrytá hromadou péřových polštářů a povlečením, které ještě stálo vonělo po levanduli. 

Vlastně to vypadalo, že se nikdo neobtěžoval ten pokoj uklidit. Vyřezávaná skříň zůstala otevřená a pověšených šatech se vytvořila vrstva prachu. Po celém pokoji se válely moje staré skicy, kreby, neostrohané tužky a uhly, některé zmuchlané do kuličky, nebo přilepené na okenní tabulky. Nepřipadalo mi to jako pokoj, který měl být můj. Patřil někomu cizímu, až moc vzdálenému. 

Dveře se za mnou s tichým klapnutím zavřely a já jsem osaměla. Ruce se mi stále klepaly, po zaschlých slzách se mi na tváři objevily slané cestičky. Pohled mi pomalu klouzal po omšelých stěnách, nevyleštěném zrcadlu, francouzského oknu, za kterým byla postavena stráž. Nepřekvapovalo mě to, ale stejně to působilo jako sůl do otevřené rány. Jestli jsem si tehdy připadala jako v kleci, tak teď jsem v ní opravdu byla. Hlídaná jako ptáček, kterému ustřihli křídla.

Pohled mi nakonec spočinul na zežloutlém papíře s Petrovým portrétem. Vzteky mi zrudly tváře, do očí se mi nahrnuly slzy nenávisti. Pamatovala jsem si, jak jsem ho kreslila. Byl to slunný zimní den, když jsme se vrátili z dopolední vyjížďky. Tváře měl rudé kvůli chladu, vlasy rozcuchané z rychlé jízdy a v očích divoký lesk. Byl krásný, ne moc přísný, umělý, ani lehkovážný. Byl prostě a jednodušše krásný. Prudce jsem tu kresbu strhla z okna a roztrahala jsem ji na malinké kousíčky.

Vlastně jsem se roztrhala všechny. Každý každičký papír, který se mi dostal po ruku. Všechno, co mi připomínalo život, ke kterému jsem se musela vrátit. Všechno co ukazovalo, jak jsem kdysi bývala šťastná. Protože to až moc bolelo, protože to prohlubovalo staré ráno, protože mi to připomínalo, že teď už šťastná být nedokážu. Teď když opět budu nosit korzety a volánky a spodničky a pít z křišťálových skleniček a spát v hedvábí. Teď když Viktora čeká oprátka a mě život bez možnosti volby.

Když už jsem neměla co trhat a podlaha byla pokritá vrstou papírových kousíčku, vydral se mi z hrdla přidušený vzlyk. Opřela jsem se o toaletní stolek před zrcadlem a utřela jsem z něj vrstvu prachu. Už dlouho jsem neviděla svůj odraz v zradle a určitě jsem nevypadala takhle. Tváře špinavé od směsi popela, hlíny, prachu a krve, jedna z nich nateklá. Rty popraskané do krve, obočí neupravené, oči plné divokého strachu a propadlé líca lemované zacuchanými a špinavými vlasy. Kdysi dávno jsem bývala snoubenkou následníka trůnu, teď jsem nebyla nikým jiným než ušmudlanou holkou, která zradila trůn. Holkou, která necítila nic jiného než smutek a bublající vztek. 

Praštila jsem do stoku, až sebou nebezpečně zakymácel, a posadila jsem se na parapet jednoho z oken. Šel od něj chlad. Kolena jsem si přisunula k bradě a unaveně jsem schovala tvář do dlaní. Zoufalství se mi rozlévalo do konečků prstů, všechno mě bolelo, každý sval každý pohyb, i něco tak obyčejného jako dýchání. Nenávist bylo slabé slovo, pocit, který jsem zažívala mě nenechal vyžít ve vlastní kůži. Jako by mě všechno svědilo, bolelo, vším co mi přišlo pod ruku jsem chtěla praštit. 

A tak jsem usnula. 

Nepamatuji si, že by se mi o nečem zdálo, když mě probudil něžný ženský hlas. Popalešeně jsem sebou cukla, hlavou jsem se boouchla do zdi a do očí mi vyhrkly slzy bolesti. Trvalo několik sekund, než mi došlo, že se moje noční můra vlastně už dávno stala skutečností. 

Ten hlas patřil komorné v šedých šatech bez spodniček a bílou zástěrou. Její rysy byly jemné a nevýrazné, černé vlasy si sepnula do úhledného drdolu, viděla jsem ji poprvé. Rty se mi zkřivily do ironického šklebu a mezi obočím se mi utvořila jemná rýha. Svaly za krkem jsem měla bolestně stuhlé, v nateklé tváři a nosu mi tepalo. Byla jsem unavená. 

,,Slečno, musíte se upravit," řekla klidným hlasem bez emocí. Jenom křečovitě propletené ruce prozrazovaly, jak moc je vlastně nervózní. Zkřížila jsem si paže na hrudi a nadzvedla jsem jedno obočí. 

,,Proč bych měla?" Musela jsem se nejprve odkašlat než se mi podařilo odpovědět. V ústech jsem měla sucho, v krku mě škrábalo. 

,,Princ si s vámi přeje povečeřet." 

Ret se mi ohrnul znechucením. Na žádnou pitomou večři s Petrem jsem nehodlala jít. To poslední po čem jsem toužila bylo, skákat jak on píská. A rozhodně jsem nehodlala dělat mu tu laskavost a večeřet s ním. Nechtěla jsem ho ani vidět. Jen vzpomínka na něj ve mě vyvolávala vztek a hněv a někdo hluboko také nesnesitelnou bolest. 

,,Tak to si klidně přát může, já nikam nejdu. Nemám hlad."

Umírala jsem hlady. Nedokázala jsem si ani vzpomenout, kdy naposledy jsem jedla teplé jídlo, nebo obecně jakékoli jídlo. Jen při té představě se mi sbíhaly sliny a žaludek se mi tiše ozval. Místo toho jsem se kousla do jazyka a opřela jsem se o stěnu.

Musela jsem opravdu vypadat nepatřině. V zablácených kalhotach, které mi byly dlouhé a volné, velkých rozbitých botách a odhalující pánské košile, v níž bylo patrné že na sobě nemám korzet ani žádný jiný druh dámského spodního prádla. A to nemusím připomínat zaschlou krev, špínu a zápach potu, koní a všeho, co jsem za poslední měsíce potkala. Ale neměla jsem náladu na to se mýt, chtěla jsem ať mi všichni dají pokoj.

,,Slečno, to nebylo přání ale rozkaz," zakoktala se lehce služebná a u toho sklopila zrak. Probodla jsem ji pohledem. Samozřejmě, že to byl rozkaz. Samozřejmě, že byl Petr zvyklý vždycky dostat to, po čem toužil. 

Postavila jsem se, kolena se mi to toho lehce klepala, a zvedla jsem bradu. ,,Je mi jedno, co to je. Na žádnou večeři, ani oběd, ani snídani, ani svačinu nejdu. Ať si táhne třeba ke všem čertům, nebo ať si mě nechá přivést v poutech. Radši umřu hlady, než abych na sebe oblíkla korzet a šaty jenom kvůli němu." 

,,Slečno já.."

,,Jděte pryč."

,,Slečno opravdu.."

,,Vypadněte!" 

Zaklaply se za ní dveře a já jsem se znova posadila na parapet. Tváře rudé vztekem a do očí se mi hrnuly slzy.