Ve stínu princova meče

Kapitola VI.

Klopýtala jsem po prudkém černém schodišti a Petrova ruka mě pořád silně držela za zápěstí, nohy v lodičkách mi podkluzovaly a kvůli pevně stáhnutému korzetu jsem měla problém se nadechnout. Na stěnách svítilo pár pochodní, které osvětlovaly jen nekonečné schodiště mířící k žalářům. Čím níž jsme klesali, tím větší bylo vlhko a zima, naskákala mi husí kůže, po čele mi stékal pot. Potřebovala jsem se zastavit, potřebovala jsem se nadechnout.

,,Mohl bys laskavě zpomalit?!" vydrala jsem ze sebe mezi těžkými nádechy a prudce jsem trhla rukou, Petr se opravdu zastavil a otočil se na mě. Nepodívala jsem se na něho, oči jsem upřela na vlhký kámen a snažila jsem se zklidnit bušící srdce, stěny jako by se na mě tlačily, dělalo se mi úzko. Věděla jsem za kým jdeme, věděla jsem kam a proč mě Petr vede a co tím chce dokázat. A měla jsem chuť utéct, otočit se, vyběhnout nahoru a nikdy se tam nevydat. Bála jsem se toho, co uvidím. Byla jsem zbabělá.

,,Jsi v pořádku?" ozval se princ starostlivějším tónem, než jsem čekala. Věděla jsem, že jestli zůstanu sedět ještě chvíli, rozhodnu se otočit a vyjít na čerstvý vzduch, na místo, kde se na mě nebudou tlačit ty vysoké, úzké stěny. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, ale neodpověděla jsem mu. Možná to byla poslední šance, kdy ho uvidím, poslední šance na to říct sbohem. .S třesoucími se koleny a o dost pomalejším tempem jsem se vydala zase na cestu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet, jako moc mám problém s dýcháním. Petr šel celou dobu za mnou. Když jsem sešla až úplně dolů, přede mnou se vypínaly obrovské kamenné dveře s mnoha zámky a jediným malinkým okýnkem, přes které koukal starý mnich.

Byl mi povědomý, jako bych ho někdy před tím viděla. Na tváři měl hluboké vrásky, rty měl bledé sevřené do úzké linky, byl holohlavý oblečený v těžkém hnědém kápi, ušitém z nekvalitního plátna. Byl slepý. Připadala jsem si zoufalá, bezmocná. Stěny se s každým nádechem přibližovaly. Věděla jsem, kde jsme. Stáli jsme na prahu nejhorší části vězení, té ze které se člověk nedostane, pokud ho neodvedou na popraviště. Hluboko v podzemí, kde se vězni po několika týdnech začínali těšit na smrt, nedostávali pořádně napít ani najíst. Stáli jsme na prahu místa, kde věznili blonďatého kovářova syna, mého blonďatého kovářova syna.

,,Vezměte ji za ním!" řekl Petr hlasem, který jsem u něho neslýchala často. Hlasem následníka trůnu. Autoritativním, pevným a nekompromisním. Byla jsem ráda, že tímhle hlasem nikdy nemluví se mnou, protože se mi při něm naježily všechny chloupky. Železné dveře se s hlasitým zavrzáním otevřely a já jsem nasucho polkla. Nikdy před tím jsem tam nebyla, nikdy před tím jsem nebyla v žaláři a tehdy jsem pochopila, že už tam ani nikdy jít nechci. Zkroucení, zbití vězni se choulili ve svým celách, ti kteří měli štěstí byli v bezvědomí a tak nevnímali ten nesnesitelný zápach zvratků, plísně a lidských výkalů. Ozývalo se bolestné úpění, vzlyky, i blábolení z vysoké horečky. Pohled jsem upírala na špinavou zem, snažila jsem se pravidelně dýchat, nepozvracet se, nebo se nesesunout k zemi, zatímco jsme šli kolem plných cel až na samotný konec.

Psychicky jsem se připravovala na to, co uvidím a stejně to nepomohlo. Když jsme došli k malinké špinavé cele, celý svět se mi zastavil. Nevnímala jsem Petra, mnicha ani ostatní vězně. Ruce se mi třásly, když jsem uviděla Viktora. Ležel na slamníku, spoutaný, zbitý, ve vlastní špíně. Ústa, která mě ještě před pár dny tak láskyplně zahrnovala polibky, měl pootevřená a vycházely z nich jemné bolestné zasténání. Tváře měl samou modřinu, roztrhanou bílou košili měl nasáklou krví. Sesunula jsem se k němu na zem, celá jsem se třásla a po tvářích mi tekly horké slzy. Co jsem to udělala? Byla to moje chyba.

,,Viky?" zašeptala jsem a opatrně jsem položila jeho hlavu do svého klína. Vlasy měl zpocené, mělce dýchal a hlavně, měl vysokou horečku. Co s ním dělali, zatímco mě hýčkali královským luxusem? Začala jsem bolestně vzlykat, po tvářích mi tekly vodopády slz. Odvrátila jsem pohled od jeho zuboženého obličeje, nemohla jsem se na něho koukat, nemohla jsem žít s pocitem, že za to můžu já. Před očima se mi objevily vzpomínky plné jeho úsměvu, jemných, něžných doteků a hlasitého smíchu. Vzpomínky, které byly dávno ztracenou minulostí.

,,Katrin?" ozvalo se téměř neslyšné zasípání a já jsem sebou polekaně trhla. Viktor měl otevřené oči, byly plné zoufalství a bolesti. Palcem jsem přejela po jedné podlitině na jeho tváři a on jen bolestně zaskučel. ,,Zase se mi zdáš," usmál se. Jeho ztrápený výraz plný lásky mě mučil. Je tady kvůli mě. ,,Takové sny mám nejradši."

,,Nezdám." Vzlykla jsem zlomeným, tichým hlasem a stiskla jsem mu ruku, celý hořel. Stěny se na mě už zase tlačily, už zase jsem měla problém dýchat. Přes slzy jsem nic neviděla, nebyla jsem schopna ovládnout ten nesnesitelný třes.

,,Nemůžeš být skutečná. On by tě za mnou nepustil. Jsi jeho." Posmutněl a zase upadl do říše snů, neměla jsem sílu na to se zvednou, a tak jsem jen držela jeho obličej a pořád dokola jsem opakovala jeho jméno. Dokud mě Petrovy silné ruce nezvedly ze špinavé země, dokud jsem se neocitla v jeho pevné náručí, neodtáhla jsem se. Proč byly ty stěny tak blízko, něco pevně svíralo můj hrudník a já jsem přesto vykoktala pár slov. ,,Potřebuje doktora." zvedla jsem oči k Princi, byl bledý jak stěna a já jsem opět měla pocit, že vidím lítost. ,,Udělám všechno, co budeš chtít. Jen za ním pošli doktora a už mu neubližuj."

Radši budu žít navždy ve zlaté kleci s princem, kterého z celé duše nenávidím, který mi všechno vzal, s tyranem a zrůdou, než abych žila s vědomím, že kvůli mě, umřel Viktor.