Ve stínu princova meče

Kapitola XIX.

Celý večer mluvila jenom Miriam, což by nebylo zas tak strašné, kdyby nemluvila pořád jenom o Vikym. O tom rozkošném klukovi, s milým úsměvem a smutnýma očima. O tom jak pořád mluví o nějaké dívce, kterou už asi nikdy neuvidí... A pořád to samé dokola a dokola. Na všechno jsem kývala, usmívala se. Nemohla jsem ji zklamat, byla tak roztomile zamilovaná. Nemohla jsem říct, že obě milujeme stejného muže a že kdyby si měl vybrat, tak by šel ke mně. Naštěstí potom co vypila skoro celou láhev vína odpadla, takže se místo slov ozývalo hlasité chrápání. 

Vzala jsem si své kresby, ty které jsem kreslila posledních pár týdnu a začala je prohrabávat. Viktor, Viktor, Petr, já s rovnými vlasy, jezero, chatka, hory, Ari... Rozhodla jsem se, téměř jsem se rozhodla. Měl právo na to žít normální život. Měl právo na to, aby strávil zbytek života jinde. Všichni měli právo na to být šťastní a já jsem nechtěla být ta, která tomu bude bránit. Navíc mě posledních pár týdnu pomalu přivedlo až na dno. Pila jsem víc alkoholu než vody a začala se ze mě opravdu stávat ta lehká holka, kterou jsem původně měla být.

Jemně jsem zatřásla s Miriam, nereagovala. ,,Miriam," zatřásla jsem znova a ona se probudila, zahuhlala něco a chystala se znova spát. Blonďaté vlasy měla v puse a po bradě ji stékala slina. Musela jsem se pousmát, tohle nebyla ta vychovaná šlechtična, kterou jsem znala.

,,Miriam poslouchej mě," zkusila jsem to znova.

,,No," otráveně otevřela oči. ,,Nech mě spát Katrin. Měla jsem krásny sen, Viky mě.." Přerušila jsem ji dřív než stihla říct detaily a než jsem si to rozmyslela.

,,Dobře dobře. Hele kdybych, kdybych ho dostala z vězení tak.." Nenechala mě to doříct, najednou jako by ožila, vymrštila se do sedu a objala mě.

,,To bys pro mě udělala?" vypískla a o malou chvíli později její žaludek vyvrhl veškerý obsah večeři přímo mi na podlahu. Povzdechla jsem si, někdo to bude muset uklidit. Nechtěla jsem, tak strašně jsem toužila říct, že to neudělám. Ale místo toho jsem kývla, prostě jsem kývla. Rvalo mi to srdce, jako by mě někdo praštil do břicha. Chtěla jsem, aby byl šťastný, věděla jsem, že když on bude šťastný, tak já to nějak zvládnu. A aby byl šťastný, musel se dostat pryč z toho vězení.

,,A teď se vyspi, potřebuji si něco zařídit." Miriam se zase ponořila do říše snů a k mé škodolibé radosti si svou pravou ruku a několik vlasů položila do čerstvých zvratků. Já jsem se vydala na jediné místo, kde jsem mohla něco změnit. Začala jsem brečet, věděla jsem, co se chystám udělat a strašně to bolelo. Moje psychika byla rozervaná na malé kousíčky.

Jako ubrečená malá holka jsem zaklepala na dveře. ,,Moment!" ozvalo se. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, co se bude dít. Co přesně mě to bude stát. Dveře se otevřely a za nimi stál Petr. S mokrými vlasy, v napůl rozepnuté košili a bez kalhot. Nechápal s pootevřenou pusou na mě zíral. 

,,Katrin? Stalo se něco? Pro pána pojď dál." Opatrně jsem vešla dovnitř a rozhlédla jsem se po pokoji. Vypadal pořád stejně, tmavá dřevěná podlaha ladila s nábytkem. Na bílých stěnách nebyly žádné obrazy, ani tapety. Postel byla pečlivě ustlaná, rudé závěsy zatažené. 

Opřela jsem se o zeď a sledovala mlhu za oknem. ,,Petře já chtěla bych se omluvit." Objal mě a já jsem zabořila tvář do jeho ramena, aniž bych vyloženě chtěla, začala jsem brečet ještě víc. Objal mě ještě pevněji. Cítila jsem se v bezpečí, tak že už mi nikdo neublíží a že já už nikdy neublížím jemu.

,,Nemáš se za co omlouvat Katie." Neřekl mi tak už deset let, Katie. Říkal mi tak, protože měl problém s vyslovením jména Katrin, a potom protože mě chtěl naštvat. Znali jsme se celý život. Měla jsem tolik vzpomínek na naše dětství, na to jak jsme hráli na babu, nebo když jsem se schovala u něj ve skříni, protože jsem se bála bubáka. V ten moment, kdy si mě tiskl k sobě jsem ho možná milovala. Znala jsem ho a nevím, kdy přesně se z něj stal ten nafoukaný, povrchní a majetnický snob, ale předtím takový nebyl. Smál se, chodil se špinavou košilí a neučesanými vlasy, byl takový jako všichni, ne. Byl ještě lepší. Byl prostě dokonalý.

Podívala jsem se mu do očí, ustaraných ale šťastných očí. Byl to ten kluk, který mě přesvědčoval, že žádný bubák neexistuje, ten který mě utěšoval, když mi bylo čtrnáct a já jsem si zlomila ruku při pádu ze stromu. Ještě jsem ho nemilovala tak jako Viktora, ale uvědomila jsem si, že jednou ho možná tak moc milovat budu, zase. Že jednou třeba najdu ztracené city.

Políbila jsem ho. Opatrně jsem mu zajela prsty do vlasů a on mi obmotal ruce kolem pasu. Trvalo to delší chvíli, než jsem se odtáhla. Začala jsem se mírně třást. 

,,Chtěla bych si tě vzít Petře," Na jeho tváři se objevil ten nejšťastnější úsměv a on se mě chystal znova políbit. ,,ale pustíš Vikyho," udala jsem svou jedinou podmínku.

,,Dobře," neochotně kývl a já ho objala. Postavila jsem se na špičky a ruce jsem mu položila na svalnatá ramena, abych neztratila rovnováhu.

,,A mohla bych si s ním naposledy promluvit?" zašeptala jsem mu, jako odpověď se mi dostalo nesrozumitelné zahuhlání a další polibek. Necítila jsem se špatně, ale nebyla jsem ani šťastná.

Tu noc jsem přespala u Petra. Nic neproběhlo, on si ochotně lehl na podlahu, zatímco já jsem měla pro sebe celou velkou postel. Sama sebe jsem přemlouvala, že jsem udělala správnou věc. Nemůže kvůli mě trpět tolik lidí. Nemůžu jim vzít celý život. Ačkoli jsem věděla, že dělám správnou věc, celou noc jsem probrečela do polštáře. 

Už nikdy je neuvidím.