Havran a královna

KAPITOLA PÁTÁ - Na výzvědách

Bouřkovými mračny nad městem se prodíral bílý krkavec. V téhle výšce mrzlo, kapky deště se měnily v ledové hrudky a vločky sněhu. Ptačí peří bylo mastné, vodu odpuzovalo, takže déšť se sněhem krkavci tolik nevadily. Horší byl vítr.

Pták s ním však dokázal tančit. Nastavoval křídla vzdušným proudům, už když byla Anila malé dítě a její sestra se batolila okolo. Bojoval s vichřicí a poznal sílu pouštních tornád. Dnešní vítr představoval potíže, ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Klesl pod mraky a mezi poryvy nesoucími spršku ledové vody zamířil k věžím Karnského hradu.

Přistál na římse rozbitého okna. Zvědavě jedním okem nahlédl dovnitř. V komnatě byla tma, troskami olověných mřížek se dovnitř natahoval studený průvan.

Krkavec zakrákal a znovu vzlétl. Obkroužil věže hradu, podlétl krytou chodbu, která je ve výšce spojovala, a snesl se k cimbuří na ochozu. Krátce poseděl u všech oken, za kterými plápolala jiskřička světla.

Nakonec se vrátil k tomu rozbitému.

Po krátkém odpočinku ještě jednou oblétl hrad. Mračna se zatím kupila a přesouvala, až se bouře přenesla několik jízddní na jih a na Karn se snášela jen směs deště a drobných ledových krupek. Krkavec mezi ně vzlétl a zakroužil nad městem.

Vykřikl a znělo to jako hlas starce, který spatřil svou smrt. Nabral pod křídla vítr a nechal se nést na západ, k pahorkům, na nichž plápolal ohýnek.

Anila se po krkavcově mysli natáhla, ještě když se vznášel ve vzduchu. Nedbala na to, že se pták potácí a ztrácí výšku. Musela vědět a nemohla čekat. Do úplňku sice ještě zbývalo několik dní, ale Lirela měla na rozhodnutí času dost. Buď se vzdá svého pancharta, nebo bude snášet manželův hněv. Čarodějka si byla jistá, že sestřička zvolí první možnost. Odjakživa chodila po snazších cestách.

To, co viděla krkavcovýma očima, Anilu přinutilo vztekle zatnout zuby, bez ohledu na to, že mezi nimi měla svůj ret.

Prudce se stáhla a nechala krkavce, ať se sám pokouší vyrovnat pád. Po bradě jí stékala krev. Nepřítomně ji otřela a zvrátila hlavu k nebi. Natáhla ruce vzhůru, všechny svaly napjaté. Vykřikla. Vložila do svého hlasu Moc a cítila, jak jí proudí tělem, vibruje v hrdle a rozechvívá okolní vzduch.

Při prvním výkřiku se v suchém listí roztančily vzdušné víry, otáčely se kolem ní, olizovaly jí kotníky. Krkavec se z posledních sil odvlekl pod nejbližší keř a schoval hlavu pod křídlo.

Anila vykřikla podruhé: dlouhý, pronikavý tón. Ve stromech okolo to zapraskalo. Kolem čarodějky do země bušily spadané větve, s úpěním a skřípáním se lámaly další.

Nabrala dech a vykřikla potřetí. Tento výkřik byl slyšet až v Karnu; budil děti ze spaní a dospělým přinášel do snů hrůzu. Zvířata ve stájích se plašila, jako by větřila požár. V bezprostřední Anilině blízkosti začaly praskat kameny, půda se vzdouvala. Divoká zvířata na okamžik zešílela a kousala sama sebe a své druhy.

A vzápětí se rozhostilo naprosté ticho.

Anila se posadila, zkřížila nohy. Její oči zaznamenaly spoušť okolo. Chladně se usmála. Žádná padající větev ji vážně nezranila, pouze několik třísek se jí zabodalo do masa různě po těle, což jí připadalo podružné. Teď dokázala myslet jen na královnu.

Jela jsi v noci, sestro? Doufám, že ano. Doufám, že jsi i s tím svým panchartem zmrzla!

Anila nemohla začít pátrat po místě, na němž se Lirela s dcerou ukrývá. Dnes určitě ne. Vzdát se však nehodlala. Královna udělala velkou chybu, když utekla. Na hrad za ní čarodějka mohla nanejvýš poslat havrana, ale pokud na ni narazí jinde, bude si s ní moci vyřídit účty po svém.

„Jestli jsi naživu, ty nafoukaná děvko," zašeptala a moc si přála, aby ji sestra mohla slyšet, „pak bys udělala nejlépe, kdyby ses sama utopila. Protože já tě najdu!"

Neumíš nic, než mrzačit a mučit, Anilo! Po dlouhých letech, kdy mlčel, se čarodějce v hlavě ozval hlas matky. Zřetelně a čistě, jako by ta stará mrcha stála hned vedle ní. To nestačí, nikdy to nebude stačit!

„Zmlkni," okřikla ji, „tobě přinesu její hlavu!"

Jsi plná nenávisti. Proč neumíš být jiná, holčičko, co se ti stalo?

Čarodějka zaťala zuby a pátrala po něčem živém, co by mohla rozdrtit. Krkavec pod keřem se zachvěl... A pak se Anila rozesmála. Její smích zněl ještě strašidelněji, než předchozí křik.

***

Anila by mohla být zaměstnaná jako poplašná siréna.
A začíná se tvořit pěknej řetěz pronásledovatelů a pronásledovanejch.
Čarodějnice je zatím divoká karta, ale... Uvidíme.
Co si o ní myslíte vy? :)