Havran a královna

KAPITOLA JEDENÁCTÁ - Cesta mrtvých

Jakmile se rozednilo, ovce se začaly ozývat. Domáhaly se otevření ohrady. Krís vstal, protáhl se a pustil je ven. S bečením a cinkáním zvonků se vyhrnuly na zasněžené pláně.

Pastevec se válel před svou chatrčí. Zpola zapadal sněhem, zřejmě mu to však v levirovém opojení nevadilo. Na špinavé tváři měl úsměv a cosi si sám pro sebe mumlal.

Krís ho překročil a vešel dovnitř. Na kavalci se právě probudil Tišen a bolestně sténal. Levčik vedle něj klečel, prohlížel mu ránu.

„Jak to s ním vypadá?" zeptal se horal.

„Špatně," odsekl vousáč.

Tišen zaúpěl a vzepjal se do oblouku. Krís ho přidržel, než křeč přešla.Díval se na tvář lesklou potem a do mladíkových očí, vytřeštěných a nepřítomných. Dlužil mu víc, než neodvracet hlavu. Chlapec se chvěl a pokoušel se něco vyslovit, od úst mu však šly jen sliny zabarvené krví.

„Umírá?"

„Ne," řeklLevčik. „Tolik štěstí nemá."

„Takže přežije?"

Vousáč se ke Krísovi otočil a tvář neměl vůbec přívětivou. „Ne. Bude ještě pár dní trpět. Ta Tagerova kurva mu roztrhala střeva a rána je zanícená. Umře zítra, možná pozítří. A já ti říkám, že čím dřív bude mrtvý, tím lépe pro něj."

„Chceš říci-„

„Co jsem chtěl, to jsem řekl, Krísi. Šera bente."

Šera bente. Starý název pro poslední službu, obřad Cesty mrtvých.

„Opravdu nemá naději?"

„Když to říkám, tak to bude pravda," zavrčel Levčik. „Rozhodnutí je ale na tobě, Davire."

Krís se k Tišenovi naklonil. Mladík nevypadal jako člověk, který by měl zbytek života prožít v pokoji. Chraptivě naříkal, prsty zatínal do kavalce.

„Je to to jediné, co pro něj můžeme udělat," ozval se Levčik překvapivě jemně. „A ty to víš."

Ano, Krís to věděl. Přesto si potřeboval trochu pročistit hlavu. Vyšel z boudy a nastavil tvář slunci. Na tvářích, ještě požahaných od útoku kuropníka, ho sluneční paprsky štípaly.

Viděl Taru jak kulhá po louce pokryté sněhovým popraškem a hladí ovce. Pohled na ni působil stejně jako sluneční svit. Hojivě a přesto trýznivě. Krís si vzpomněl na své děti a zatoužil po domově.

U stáje Dála s Marvišem sedlali sagy. Mladík měl v rozcuchaných vlasech zapletené větvičky, listí a jehličí, ve tváři byl umazaný odhlíny, ale choval se, jako by se v noci nic zvláštního nedělo. Valšín seděl poblíž na dřevěném špalku, brousil si nůž. A všichni tři se pohledy vyhýbali Lirele, kterou někdo z nich vyvedl ven také. Opírala o zeď stáje, bledou tvářo bracela ke slunci, oči zavřené.

„Poslyšte," zavolal Krís. „Udělám pro Tišena šera bente. Potřebuji někoho, kdo bude předříkávat."

Všichni se k němu otočili. Královna také, přestože hlavnímu významu nemohla rozumět. Opodál Tara přestala poskakovat a zadívala se na dospělé, hlavu nakloněnou na stranu jako štěně.

„Je na tom tak zle?" zeptal se Valšín.

„Kdyby nebyl, myslíš, že bych to chtěl udělat? Potřebuji jednoho z vás, který zná slova Cesty. Pro další dva mám jinou práci."

„Půjdu," ozval se Dála, díval se přitom do země. „Zpíval jsem modlitbu všem z nás, kdo zemřeli. Jako bys zapomněl."

„Nezapomněl, věř mi. Jdi za ním dovnitř, prosím," Krís se zadíval na modrý obzor, nabíral sílu. „Vy dva," obrátil se na Valšína s Marvišem, „se jděte podívat zpátky cestou, kterou jsme přijeli. Možná narazíte na pronásledovatele. Pokud ano, pokuste se je zdržet, nebo nás přijeďte varovat."