Havran a královna

KAPITOLA TŘINÁCTÁ - Šílená jízda, temné myšlenky

Po obloze táhly mraky, věštící přeháňky a sníh. Vítr, který je hnal kupředu, byl rychlý, ledový, a krkavcem házel ze strany na stranu. Ani ohromné rozpětí jeho křídel mu nepomáhalo.

Nemohl se však snést níž a tak kličkoval na úrovni mraků. Sledoval lesy pod sebou. Jeho zrak nedokázal proniknout do jejich lůna, ale musel v nich najít lidi. Jak mu poručila paní.

Konečně zahlédl hejno černých tarčků, které se vzneslo nad koruny stromů a odletělo o kus dál. Něco je vyplašilo.

Krkavec se snesl níže, teď již mohl. Prolétl nad vrcholky stromů a zaslechl zvuky, které do lesů nepatřily. Bez možnosti mýlky šlo o klapot kopyt sagů a možná i hlas malého človíčka. Pták se usadil na vrcholek vzrostlé barny, naklonil hlavu, aby lépe slyšel.

„Šla dívenka na zahradu, trhat květy, až tam vzadu

našla růži stříbrnou, zpívající, nádhernou;

růži, růži živoucí, růži, růži živoucí.

Patřila k ní, věčně žila, líbala ji, šťastná byla;

růže, růže živoucí, růže, růže živoucí," zpíval hlásek.

Krkavec mrkl. Nerozuměl slovům, ale dobře si je zapamatoval. Vznesl se zase do vzduchu a chvíli využíval jeho proudů, odpočíval. Přitom lidi sledoval. Mířili k tajemnému středu lesů.

Pták zaskřehotal. Hlas děvčete mu připomněl něco vzdáleného a teskného. I když neměl stejný rozum jako lidé, dovedl vzpomínat. Na zemi, v níž se narodil a z níž musel k vůli své paní odejít. Tahle píseň odtud pocházela tak jistě, jako on sám.

Popoletěl ještě kousek a dobře si zapamatoval, kam lidé míří. Pak se vznesl a ve vzduchu se otočil. Vracel se zpět.

Cestou si podle rozkazu ještě prohlédl druhé lidi, kteří stáli u doutnajících trosek stavení na začátku pastvin a dohadovali se. Cítil jejich zmatek a nerozhodnost, i planoucí srdce a zlobu jednoho z nich.

Proletěl kolem nich potichu, neměli ho vidět. A nakonec ho několikeré mávnutí křídly doneslo až k té, které se obával a které sloužil.

Stála v lese kus od skal a čekala. Pusu našpulenou, netrpělivě podupávala nohou. Její sag zatím okusoval větvičky stromu. Srst měl slepenou potem a šedou prachem, na slabinách zaschlou krev.

Když se konečně objevil krkavec, nechala jej čarodějka přistát na ruce a četla v jeho mysli, co viděl. Po chvíli přikývla a ptáka odehnala. Došla k sagovi, odtrhla mu hlavu od větvičky, kterou okusoval. Vyskočila do sedla a kopla zvíře ostruhami, kvůli kterým si před cestou sehnala jezdecké boty.

Sag žalostně zapískal, pohodil hlavou a rozběhl se.

Anila měla z rychlé jízdy požitek. Nebála se, že jí sag rozdrtí nohu o strom, nedbala na větvičky, šlehající jí po těle i tváři. Větším větvím se vyhýbala bez přemýšlení, mimovolně, možná i to riziko přispívalo k zážitku z jízdy. Když se kolem ní míhaly stromy, až z nich zůstávala šedomodrá šmouha, když se svět rozplýval a měnil v zběsilém tempu, bylo to podobně omamné a vzrušující jako zabíjení. Zapomínala, kým je. Zůstávala rychlost, běh, pohyb svalů saga i jejích.

Sag supěl námahou, jeho jezdkyně mu rozdírala boky ostruhami a on běžel, napůl šílený. Anila jela s pootevřenými ústy, oči jí plály.

Část nadcházející noci musela věnovat odpočinku. Sama cítila sžíravou touhu pokračovat, bez ohledu na cokoli, ale sag, přestože mu dodávala sílu pomocí kamenů zinin, by pod ní brzo padl. Potřeboval chvíli spánku, vodu k pití, něco trávy. Čarodějka mu to poskytla. Věděla, že je to naposledy. Dál pojedou bez zastávky, a až pod ní to veliké zvíře klesne vyčerpáním, ona prostě půjde dál po svých.

Na cestu opět vyrazili ještě za tmy, mířili za bledým přísvitem na východě. Anila se nutila ke klidu. Nechtěla plýtvat silami na urychlení cestování. Dosud díky Moci a kamenům zinin zvládla velký úsek cesty v čase, o kterém by se obyčejnému člověku ani nezdálo. Ale musela si přiznat, že i ona je vyčerpaná. Kdyby se měla postavit nepříteli, navíc nepříteli s Mocí, byla by v nevýhodě.

Nad ránem zahlédla v dálce mezi stromy prosvítat šedé pláně a nebe nad nimi. Přitáhla sagovi otěže, seskočila ze sedla a mávnutím ruky zahnala krkavce.

„Od čeho máš křídla, ty zatracený vargert," zasyčela na něj. Zaplácal perutěmi ve vzduchu a poodlétl.

Čarodějka kráčela ke kraji lesa, těžce oddechujícího saga táhla za sebou. Nakláněla hlavu, aby mezi větvemi viděla, co se děje pod strání.

V troskách pastevecké boudy už oheň pohasl, jen nad zbytky stáje se ještě do mrazivého vzduchu vznášela pára. Ovce se kolem nepotulovaly, nejspíš je odehnali jiní pastevci.

Anila věděla, že Teril se svými společníky odtud předešlého dne odjel, a to bylo dobře. Musela se držet dál od čaroděje, kterého měl kralevic s sebou. Alespoň do doby, než vymyslí plán. Mužů s Mocí nebylo mnoho a těch dobrých ještě méně. Ale ta hrstka z nich měla úžasné schopnosti.

Nechtěla se setkat s jedním z těch dobrých. Pamatovala si, že kdysi muži s Mocí založili bratrstvo, v němž se sdružovali. Jeho vzdálená odnož stále zůstávala u Targijského dvora jako Zlaté společenstvo. Tehdy, ještě ve staré domovině, se však stali nebezpečím pro samotnou Elterii, pro její svobodu. Měli v úmyslu zavést jednotnou vládu, udělat z Elterie království, zrušit uspořádání Kruhů.

Anila měla za to, že je nakonec ženy s Mocí rozprášily a vyhnaly. Ty bojůvky, které se ani nedaly nazvat válkou, protože probíhaly pouze mezi lidmi s Mocí, měly nejvíc padlých v celých dějinách Elterie. A zbytky bratrstva beztak přežívaly dál pod jinými jmény, v cizích zemích...

Černovláska se zamyslela. Jak se to původní bratrstvo jmenovalo? Stolec spravedlivých? Shromáždění moudrých?

Nevzpomeneš si Anilo, ozval se v její mysli matčin hlas. Vždy sis ze mne utahovala, když jsem tě chtěla takovým věcem učit, prohlašovala jsi, že to nebudeš potřebovat a vidíš? Kdo měl pravdu?

„Zmlkni," zavrčela Anila.

Už to skoro měla.

Bylo to Spolčení pravých! K smíchu.

Nakonec však jméno zase tak nutně znát nepotřebovala. Spíš zda měli domluvená znamení. Tetování, přívěsky, talismany. Tajný pozdrav.

Měla by to zjistit.

„Ptáku," zavolala Anila. Vždy mu říkala jen pták, nikdy Mari, jak se jmenoval. Představoval pro ni věc a připadalo jí hloupé dávat věci jméno.

Přilétl a posadil se na sagův zadek. Anila se mu podívala do očí. Nepotřebovala mluvit, krkavcovu mysl znala lépe než svou vlastní. Vklouzla do ní jako do šatů ušitých na míru a vložila do ní úkol, který je třeba splnit.

Krkavec zaskřehotal a otřepal se, jako by se probíral z hlubokého spánku. Rozhlédl se a uviděl vyčkávavou tvář své paní. Byla přísná, strohá.

Vznesl se na unavených křídlech a zamířil k západu.